Páteční novela #02 - Kapitola 2

     Ahoj, ahoj. Další týden uběhl a já si musím zvykat na školu. Ale to je asi můj problém. Zásadní však je, že přicházím s pokračováním Sunnyexpressu. Je to sice jenom jedna kapitola. (Jestli se tomu tak vůbec dá říct.) Ale snad bude stát za to a zahřeje Vás u srdce. 

    Asi je i docela jasné, že mám rád vesmír. Proto si řekneme takový malinkatý fakt o vesmíru. Chtěl bych tyto fakty odteď zmiňovat každý pátek společně s touto podivuhodnou novela. A dnešní myšlenka zní: Vesmír je velký, opravdu velký. (děkuji Douglasi Adamsovi.)

Kapitola 02.

            Z druhého vagonu, který je hned za koncem lokomotivy se na chodbu vynořil mladý muž v zeleném saku a kalhoty. Košili měl bílou a kravatu taky zelenou. Měl namířeno do vagonu správy vlaku, který seděl hned za ubikací pro strojvůdce, ti pracovali ve vlaku 3 s jedním záložním. Ten se však nenacházel v lokomotivě. Užíval si v druhé třídě. V těch ubikacích za motorem se ještě dobíjejí všichni z hlavní správy vlaku, ale teď už zase zpět.

            Jak jsem říkal ten mladý muž ze správy. Rychlým krokem šel do vagonu, aby mohl přesně o půl deváté oznámit pár informací vlaku. Přišel ke dveřím, přilož k displeji vedle dveří zápěstí a ozval se takový povzbudivý zvuk, že se to povedlo. Dveře se odemkly a on chytil kliku, zatáhl za ni. V tu chvíli pošoupl dveře dovnitř místnosti. Na chodbu by se stejně nevešli, protože chodba byla malá, a když chtěli projít dva lidé kolem sebe, museli projít bokem. Jakmile vstoupil, zaklapl zase dveře a šlo krásně slyšet, jak tyčinky krásně vklouzli do zámku. Obešel stůl uprostřed a položil svůj tablet na stůl u jediného okna v místnosti. Na stole ležely samé papíry. Jeden třeba zaznamenával trasu, po které se vlak řítí. Další měl na starosti seznam pasažéru atd. Abych je všechny vyjmenoval, musel bych tady ještě chvíli zbytečně mluvit.

Pak odstoupil od stolu. Šel rovnou k dalším dveřím, ty na rozdíl od tamtěch byly prosklené a vedly rovnou do tzv. rádio místnosti. Tam odpočíval další stůl, na němž se nacházel mikrofon a tunning deska. Ten muž ze správy vlaku, který se mimochodem jmenoval Jacob. Usedl za tento stůl. Na té desce sedící hned vedle mikrofonu zmáčkl tlačítko, potom ještě stiskl jedno tlačítko na mikrofonu a spustil.

„Dámy a pánové, já i společnost Foxeindustries Vám přejeme dobré ráno. Od odjezdu Sunyexpressu uběhl 1 rok, 1 měsíc a 4 dny. Právě teď se blížíme k Marsu tzv. Rudé planetě. Za deset hodin Vám doporučujeme navštívit vagon observatoře, odtamtud uvidíte nádherný výhled na planetku, na které mají do dvaceti let stát lidé. Zatím tam však je pouze energická zásobárna společnosti Foxeindustries. Dále chci říct, že přesně v 8 hodin večer na tuto planetu i přistaneme, abychom na té zásobárně doplnili energii. Od této chvíle se otevře atrakce, kde si můžete obléct oblek a vyjít ven z vlaku na střechu, kvůli přistání se dnes zavře dříve a to v sedm hodin. Děkuji za pochopení. Tímto jménem společnosti Foxeindustries Vám přeji dobrý zbytek dne. Konec hlášení.“ Jacob ze správy opět zmáčkl dvě tlačítka, jedno na mikrofonu a druhé na desce. Hned poté se odsunul s židlí od stolu, vstal a vydal se skrz skleněné dveře, které vmáčkli do skleněné zdi. Otevřel dveře od vagonu správy a vydal se přímo do jídelního vozu první třídy, ale ještě předtím musel projít dlouhou chodbou. Ta chodba vedla kolem ubikací první třídy. Jak tak šel, občas se díval skrz okna ven. Venku to je chýřilo barvami, všude kam se jen člověk podíval, dostal úchvatný pohled na vesmír. Některé planetky se ukázali větší některé menší. Všechnu nádhernou scenérii doplnila mlhovina. Nádhera pro všechny.

            Sunyexpress je na cestě rok, ale i přes to není zdaleka konec.