Nedělní básnička pro radost #05 - Statný býk

 Zdravím, tak jsem si pro Vás přichystal další básničku, kterou jsem napsal asi před rokem. Nebo tak nějak. Myslím, že na jaře. Seděl jsem na malé sofe na balkóně a psal. Svěží jarní větřík se mě dotýkal. Ano, už se nemůžu dočkat až tato doba zase nastane. I když teď se to počasí tak docela tváří. 

Statný býk

 

U napajedla se zvířata scházejí

a hlavně si tam povídají

nevadí ji společnost jiná,

když se můžou napít

 

Mají zřejmě velkou žízeň,

ale není se čemu divit,

v tak horký a suchý den.

Když na vás furt dopadá sluneční svit.

 

Vždy tam přijde velký býk,

statný jako žádný jiný

všichni se ho bojí

dyť i zem se bortí, když stojí.

 

Jeho velký harém,

ten ho vždy obklopí.

Samé ženy u sebe má

Pak se konečně napije a zase odejde.

 

Dojde si vždy k místu,

kde tráva je nejzelenější

U napajedla se nezdržuje

vždyť má družky svoje, víc on nepotřebuje.

Povídka Názory

        Dnes, kdy ubíhají poslední hodiny lednového měsíce, zveřejňuji příspěvek, který jsem slíbil jako náhradu za to, že jsem nedělní básničku vydal pozdě. Dnešní příběh vydávám také pozdě, protože jsem i přes to, že je dnes vysvědčení, byl hodně zaneprázdněn. Ale neřekl jsem jaký den to tady dám, takže můžu dělat, že to dávám s předstihem na zítra. Ale i tak doufám, že se Vám bude povídka líbit. Napsal jsem ji asi před rokem. 

            Slovo „ostrov“ ve mně probouzí pocit nesvobody (jako vězení). Nikomu nenalhávám, že moje rodina byla někdy chudá. Tatínek toho kdysi hodně zdědil. Maminku potkal doslova našel na své služební cestě, které onehdy provozoval často. Vzali se a odstěhovali se na ostrov nedaleko pobřeží Velké Británie. To místo jsem nesnášela. Žádné velké, žluté, krásně písčité pláže. Jenom tráva a nebezpečné útesy, které řezaly. Když jsem byla malá, málem mě tam voda utopila.

            Celé dětství jsem strávila tam. Nenáviděla jsem to místo. Kromě mých rodičů a pár služebných ve velkém bílém domě zde nikdo nebyl. Téměř nikoho jsem nepoznala. Připadala jsem si uzavřená jako v plechovce. Učitel každý druhý den přijel na lodi s podivným a občas i opilým námořníkem.

            Uběhly roky. Rodiče zemřeli při „lodním neštěstí“ (tak to znělo v policejním prohlášení, ale je to podivné a neobjasněné). Rádi cestovali, což se pro ně stalo osudným. Celý ostrov a veškeré jejich bohatství jsem získala. Ze dne na den jsem se dostala za vodu.

            Sedávala jsem na terase. Nejčastěji sama. Popíjela jsem kávu nebo čaj. Přitom jsem sledovala vodní hladinu. Ale jednou za uherský rok se mi naskytne dobrá příležitost někoho pozvat. Tentokrát se návštěvou stala má kamarádka z vysoké školy (i střední jsem naštěstí vystudovala mimo ostrov).

            Vzala s sebou na víkend manžela. My dvě jsme seděly na terase a povídaly si. Její manžel Andrew se šel po dlouhé cestě osprchovat. Tlachaly jsme a pozorovaly vlny. Ona pila kávu a kouřila (což mně občas lezlo na nervy) a já usrkávala jako správná Britka čaje s mlékem.

            Rádio hrálo nějakou hudbu, když se píseň přerušila a mluvit začal podle hlasu mladý moderátor. „Dobrý den všem Britům. Dnes ráno se vrátil z Německa Neville Chamberlain. Vystoupil z letadla na letišti Heston a prohlásil následující…“ Pokračoval v citaci britského předsedy vlády: „Mám pro Vás dobrou zprávu. Mám zde papír, který obsahuje podpisy Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho, Eduarda Daladiera a můj vlastní podpis. Tento papír znamená mír pro naši dobu. My jsme se snažili se k němu dostat bez války, uprostřed válečných příprav a napětí. Tímto papírem jsme toho docílili.“

            V ten okamžik jsem rádio přestala poslouchat. Obě jsme ho poslouchaly a náhle přestaly. Jako bychom ho ztlumily.

„Ach,“ vzdychla jsem. „Ten Chamberlain je ale pako!“ Celkem naštvaně jsem zvolala. Jak si někdo může myslet, že nějaký cár papíru vše zachrání?

„Co? Já si třeba myslím, že je to šikovný člověk. Dyť toho pro nás dost obětoval. Dalo mu spoustu práce a úsilí, aby něco takového dotáhl do konce. Ano, Hitler a ten… hmm… Mussolini jsou debilové. Ani toho Daladiera nemusím, ale Chamberlain se skutečně snažil. A to Čechoslováci si zato stejně mohli i sami. A v Hitlerově správě jim bude dobře.“

            Moc jsem ji nedokázala pochopit. Válka appeasementu je přece úplná a neudržitelná blbost. Je přece jasné, že agresorovi jsou všechny smlouvy ukradené. Hraje svou hru.

            Zpráva o Mnichovské dohodě mnoho lidí ze Západu nadchla, ale mě tedy ne. S kamarádkou jsme toho vždy měly hodně společného, ale politika je u nás názorově jinde. Svůj postoj jsem jí sdělila a ona se na mě dívala, jako by snědla celý citron.

            „Víš, myslím si, že se dost pleteš. Přece, právě naopak, je válka appeasementu velmi dobrá. Ona zabraňuje agresorovi v rozpoutání války.“ Teď jsem zase koukala já. Jak si něco takového může myslet, trochu mi připadalo, že jde jenom za módou, která zrovna frčí. Taková ovce. Moc jsem se s ní už o tom nechtěla bavit. Nebylo ani o čem. Její názor je takový … Jak jsem říkala, agresora nějaké dohody nezajímají. Obzvláště s takovými blbými politiky, kteří nic nedělají.

            Když si ale myslí, že je to správné… Tyto ústupky, které spíše stát zesměšňují, než aby v něčem pomohly…. Všichni účastnící této dohody jsou idioti. Chudáci Čechoslováci. Ale ani my podle mě nedopadneme dobře.

„Však počkej, uvidíš zanedlouho, jak sem mýlila. Oni nás zachránili před válkou,“ řekla kamarádka a my obě zase poklidně pozorovaly příboje vody.

Nedělní básnička pro radost #05 - Na procházce

     Zdravím, a hned pro začátek se chci omluvit, že tento příspěvek vychází tak pozdě. Ale čerpal jsem řádného volna. Tento týden byl takový divný. (takový je vlastně skoro každý). A příští taky nebude žádná sláva. A když k tomu přidám mou povahu sovy, tak je pro mě víkend úžasnou věcí. Musím říct, že jsem si ho náramně užil a už nyní se těším na ten další. 

    PS: Vynahradím přes týden. 

Na procházce

Na takové, i klidně krátké procházce

Je prostě skvěle.

Příroda si nachází své zájemce.

Obzvlášť v dnešní době.

 

Nejlépe když jdete do kopce

Vím, že se vám sice nechce,

Ale je to nadmíru zdravé.

A i vy to oceníte.

 

Ta zeleň,

Kolem které procházíte.

Ty zvířata,

Na které narazíte

 

A jako zvěř,

Které zde nachází domov.

Já zde nalézám uklidnění.

Tak tomu věř.

 

Žena v bílém

            Tuto povídku jsem napsal asi před rokem a kde jinde než ve škole. Nedávno jsem to našel domu na papíře napsané rukou. Tak jsem to vzal a začal přepisovat do počítače. Přičemž jsem to dost upravoval. Takže doufám, že se Vám to bude líbit. Dal jsem si záležet. 
            Klidně by to mohlo i pokračovat dál, ale to by to nejspíš ztratilo svou pointu. Proto to končí, tak jak to končí. Ale to je na tom možná to nejlepší, že si každý může domyslet, jak to bude pokračovat. Není nad otevřený konec.

 
Sedávám v parku. Chodím tam každou sobotu a neděli. Je to uklidňující místo. Po těžkém pracovním týdnu neznám nic lepšího. Ale hlavně tam tráví čas i krásná dívka. Asi třicetiletá, tipnul bych – jako já. Pokaždé má na sobě krásné bílé šaty. Zrzavé vlasy jí vlají kolem obličeje a oči jí svítí příjemnou zelenou, jakou hraje tráva všude kolem. Každý víkend si čte obří román. Naposledy to byl Stopařův průvodce galaxií (souhrnné vydání), ale vždy přinese jiný díl. Takže lze předpokládat, že vážně hodně čte. Ani já jako spisovatel tolik nečtu. Vše na mě působí tak, že ji ten park uklidňuje stejně jako mě. 
Pokaždé odpočívám na lavičce, která je vzdálená o pár jejích sestřiček dál. I tak ale vidím, jak si spokojeně, bezstarostně a uvolněně vykračuje k lavičce. Sedne si. Hodí jednu nohu přes druhou. Z malého batůžku vytáhne knihu a čte. 
Těžko říct, jaký má vztah k lidem, ale co jsem zjistil, tak asi dobrý. Jednou totiž přišla do parku s kamarádkou. Ta měla s sebou dítě. Žena si s tím dítětem hodně rozuměla – hráli si a smáli se do aleluja. Do toho dokonce zvládala povídání s přítelkyní, ale kolikrát šlo vidět, že ta nejspíš mluví hodně sama o sobě. Myslím si, že jen potřebovala někomu sdělit své problémy. 
Když čte, dívá se vážně. Jde vidět, jak jí to zapaluje v hlavě. (Někdy nepoznám, o jakou knihu se jedná. Minule třeba ten Stopař, ale dnes jsem zahlédl jméno Viktor Havelka.)
Píšu básně. Nejčastěji o ní, samozřejmě. Málem bych však zapomněl na její práci. Když si tam o jednom víkendu povídala s kamarádkou, zaslechl jsem, díky tomu, že jsem byl blíže a dělal, že si čtu noviny, že jejím břemenem je prodavačka v květinářství. Chvíli se o tom bavily a vyznělo z toho, že svou práci má ráda. A dokonce ji zbožňuje. (Proto má asi na šatech kopretiny.)
Vlasy jí nádherně vlají ve větru. Skoro vždy. Hlavně právě teď, když je začátek podzimu a jemně pofukuje. 
Někdy mi přijde, že kniha je jediná podstatná věc v jejím životě. Ta kamarádka si totiž přinesla telefon a co chvíli do něj nakukovala. Ale ona ne. Někdy si přičichne k papíru a zase se ponoří do příběhu. 
Vždy vypadá tak mile a spokojeně. Vyrovnaně jako jing a jang. Sám sebe se ptám: „Je to ta pravá?“ Ale odpověď nevím. 
Má schopnost uklidňovat. Podívám se na ni a vše najednou pomine. 
Podíval jsem se na zem. Rostla tam krásná kopretina. Utrhl jsem ji a zvedl jsem se. Nejistě jsem se k ní blížil. Za chvíli jsem stál nad tou krásnou postavou. Všimla si mě a odtrhla oči od tlusté knihy. Mile se usmála. 
„Dobrý den, mé jméno je Viktor Havelka,“ řekl jsem a podal jí kopretinu. 

Nedělní básnička pro radost #04 - Ráno

     Jsem teď na nové škole (teda od 4. září), ale musím se dost učit, takže mi přijde pět pracovních dnů neskutečně dlouhých a dva víkendové neskutečně krátké. Nechť je důkazem tento týden. Ale co je nejhorší: rána. To vstávání je hrozné a nenávidím ho. Hezky se prospat o víkendu je k nezaplacení. Proto je tomu potřeba věnovat básničku. 

Ráno

Ráno je vše pomalejší

Den se stejně jako já probouzí.

I jako medvěd ze spánku

Jsem překvapen

 

První sluneční paprsky

Se ke mně drásají

Snaží se sem dostat

Za jakoukoliv cenu

 

Oči se mi poté pomalu otevřou

Sen náhle zmizí v minulosti

Jako kouř nad střechou

Spánku však bylo dosti.

 

 

Myšlenky u televize

 Poctivost je pouhá začátečnická chyba

Vysvětlení...

    Nějak přemýšlím, kde začít. Asi u posledního příspěvku. Ten jsem zveřejnil 10. září, takže před čtyřmi měsíci. Září pro mě, ale znamenalo začátek roku, ale (a to je důležité) na nové škole, takže jsem si musel zvykat a vše bylo těžší. Takže jsem jaksi zapomněl na blog. Ale blíží se pololetí a to znamená, že bude vysvědčení a vše začne od znova. A tak to chci udělat i teď. Takže budu pokračovat v přidávání mých básniček (kterým by se dalo říkat, kdybych byl nějaký youtuber série). Ale zároveň přibydou i nové, rozpracované příběhy a jiné výtvory.

    Nakonec bych Vám chtěl opožděně popřát šťastný nový rok. A omluvte mě. V tomto roce na to pořádně najedu.