Psací všehochuť od Januláka

Městečko Bradbury Jaro se konečně po zdlouhavé době ukázalo. To znamenalo mnoho krásných vůní z rozkvetlých stromů a zpívající ptáčky, kteří hráli své symfonie uhoněným a upracovaným včelám. Veverka pobíhala sem a tam a nevěděla, co dříve. Ani Magda netušila, jak si počít. Spokojeně si hověla ve svém křesle a četla si Marťanskou kroniku . Chtěla si číst jen půlhodiny, jenže dnes se udělalo tak krásně. Před ní se skvěl krásně kvetoucí hloh a ona z něj byla naprosto unešená. Teploměr ukazoval devatenáct stupňů celsia a slunce ji hřálo do tváře. Měla v plánu přečíst alespoň ještě jednu povídku, a to i za daň alergických reakcí na pyl. Byla sice půlka dubna, ale stromy se doslova obsypaly květy, které ve větších poryvech větru létaly pryč. Na chvíli přestala číst, protože se opět musela pokochat zahradou. Pár metrů od ní jezdila nezvučná robotická sekačka po rovnoběžkách z jednoho konce na druhý. Dál. V oblasti, kde měla Magda ovocné stromy, stál na štaf...

Edward Hopper                Edward Hopper byl americký malíř, grafik a ilustrátor. Patří k hlavním představitelům realistického směru v americkém malířství. Jeho dílo ztělesňuje svým důrazem na osamocenost, melancholii a izolovanost člověka specifický směr v americkém umění 20. století. Uznání a respekt, který se projevil mnoha oceněními, získalo jeho dílo od poloviny 30. let.  Zdroj: Wikipedie.   Hotýlek u železnice I.   Paní Oatesová. Železnice. Kotelna. Moje máma říkávala, než v jednadvacátém zemřela na infarkt myokardu, že každý jednou za život schytá nějaký ten drb. A asi na tom je nějaká pravda.             V roce 1919 to byla Lorraine Oatesová, které v tomtéž roce na jaře odešel její manžel při pádu z okna. To samo o sobě zní poměrně zvláště, pokud navíc vezmeme v potaz, že její muž Mark Oates byl bohatý člověk, který...

     Ahoj, dnes přicházím s netradičním příspěvkem. Jedná se o literární memes, které jsem měl v rámci hodiny současné literatury vytvořit. Jeden je na mého oblíbeného autora. Terryho Pratchetta a jeho Zeměplochu. Druhý na Jamese Joyce a jeho Odysseu, která tak milovaná není, ale rozhodně si u mě našla své místo.      Doufám, že Vás tyto skromné vtípky potěší a ještě ,,vylepší" tuto příjemnou předvánoční dobu.       

 Včera byla 2. adventní neděle a musím se pochválit (protože vím, že nikdo jiný to neudělá), ale již vyšla každou neděli povídka a na další dvě mám taky něco připravené. Osobně mi to přijde hezké, protože něco takového jsem si vždycky přál, aby se uskutečnilo, ale myslím, že dosud nedošlo k realizaci. Poslední dobou se skutečně snažím hodně psát, a i když mám vždy rozpracovaných několik povídek či jiných druhů příběhů, většinou i dojdu k jejich dopsaní. K čemuž mě mj. motivuje i tento blog, kde ty příspěvky dávám. Je to pro mě jako projímadlo na odbourání zácpy. Až nato, že zde to je proti prokrastinaci. Prozatím přeji příjemné svátky a mnoho pohody. Janulák. 

   Atwoodová - Příběh služebnice , Čapek - R.U.R. , Shusterman - Smrtka , Collinsonová - Hunger Games ,... Opatrně jsem otevřel dveře a vešel do malé místnosti, která kdysi byla kotelnou. V dnešní době je to můj domov. Mám tady vše, co potřebuji.  Omnia mea mecum porto.  Svého kocoura Silvera. Postel. Vařič. Knihovnu a to nejdůležitější. Zdroj tepla. Kotel. Nejsem zastánce komplikovaných povídek, které pochopíte až na konci. Takové psal Bradbury. Proto to řeknu na rovinu. Hned teď. Je konec! Před několika lety nastala globální apokalypsa a i když nikdo neví, co se přesně stalo, venku je zima a já se musím ukrývat tady. Není to taková tragédie, jak by to popsal Cormac McCarthy ve své  Cestě , ale je to složitější než kdysi. To musím uznat. Občas máte omrzliny, které pekelně bolí. Nebo začne rychle klesat teplota a já musím okamžitě dovnitř. Taky je dost nepříjemné, když jíte jídlo a už přemýšlíte, kde přijdete k dalšímu. Je přece jen zajímavé, že jsem pře...

         Dnešní první adventní neděle je jako stvořená pro Slovo Januláka, protože je to přesně jedenáct měsíců od toho posledního. Na den přesně. Takže zabiju rovnou dvě mouchy jednou ranou.      Tento blog již funguje nějaký ten pátek, ale snad poprvé za celou dobu mám naplánované dva nové příspěvky, které výjdou následující dvě adventní neděle. Chtěl jsem o tom informovat, protože se nestává, že bych byl takhle moc aktivní. Musím se přiznat, že je příjemnější přemýšlet, kdy zveřejním jednotlivé povídky tak, aby jich nebylo naráz hodně, než přemýšlet, co vydám.      Mám z toho velkou radost. Doufám jen, že to takhle půjde dál a tímhle to neskončí.      Jako druhá věc je zde čas Vánoc. Uběhl další rok (který utekl jako voda) a my jsme na konci. Já už jsem propadl atmosféře Vánoc, protože si vařím čaje, kávy, rozvěcíme svíčky, a dokonce jsem sestavil tu nejroztomilejší věc, tvz. Andělské zvonění.    ...

František Gellner, český básník, prozaik a karikaturista, je řazen mezi anarchistické buřiče (tedy „básníky života a vzdoru“). Žil jako opravdový „bohém”. Díky tomu jej označovali jako „básníka ulice, hospody, hodinového hotelu“, což se i silně reflektuje v jeho poezii. Za zmínku rozhodně stojí například Po nás ať přijde potopa nebo Radosti života.   Tyto sbírky jsou naplněn y ironií a cynismem. Vysmívají se společnosti. Básně vyplývají z jeho reálných zážitků. Mnoho básní bylo díky své jednoduchosti, která se blížila až k próze, dokonce zhudebněno. Bohužel po začátku první světové války odchází na   haličskou frontu, cestou si zřejmě únavou lehá do příkopy vedle cesty a čeká na svůj osud. Skutečné okolnosti jeho smrti ve 33 letech však nejsou známé. Radosti života (1903) Bláznění vjelo do párů Bláznění vjelo do párů a v hudby potrhlou notu. Sál byl pln kouře a výparů piva a lidského potu. V kole jsem pobyl jen krátký čas. K tanci mi scházely vlohy. Hrubci...