Psací všehochuť od Januláka

          Dnes, kdy ubíhají poslední hodiny lednového měsíce, zveřejňuji příspěvek, který jsem slíbil jako náhradu za to, že jsem nedělní básničku vydal pozdě. Dnešní příběh vydávám také pozdě, protože jsem i přes to, že je dnes vysvědčení, byl hodně zaneprázdněn. Ale neřekl jsem jaký den to tady dám, takže můžu dělat, že to dávám s předstihem na zítra. Ale i tak doufám, že se Vám bude povídka líbit. Napsal jsem ji asi před rokem.              Slovo „ostrov“ ve mně probouzí pocit nesvobody (jako vězení). Nikomu nenalhávám, že moje rodina byla někdy chudá. Tatínek toho kdysi hodně zdědil. Maminku potkal doslova našel na své služební cestě, které onehdy provozoval často. Vzali se a odstěhovali se na ostrov nedaleko pobřeží Velké Británie. To místo jsem nesnášela. Žádné velké, žluté, krásně písčité pláže. Jenom tráva a nebezpečné útesy, které řezaly. Když jsem byla malá, málem mě tam voda utopila. ...

      Zdravím, a hned pro začátek se chci omluvit, že tento příspěvek vychází tak pozdě. Ale čerpal jsem řádného volna. Tento týden byl takový divný. (takový je vlastně skoro každý). A příští taky nebude žádná sláva. A když k tomu přidám mou povahu sovy, tak je pro mě víkend úžasnou věcí. Musím říct, že jsem si ho náramně užil a už nyní se těším na ten další.      PS: Vynahradím přes týden.  Na procházce Na takové, i klidně krátké procházce Je prostě skvěle. Příroda si nachází své zájemce. Obzvlášť v dnešní době.   Nejlépe když jdete do kopce Vím, že se vám sice nechce, Ale je to nadmíru zdravé. A i vy to oceníte.   Ta zeleň, Kolem které procházíte. Ty zvířata, Na které narazíte   A jako zvěř, Které zde nachází domov. Já zde nalézám uklidnění. Tak tomu věř.  

               Tuto povídku jsem napsal asi před rokem a kde jinde než ve škole. Nedávno jsem to našel domu na papíře napsané rukou. Tak jsem to vzal a začal přepisovat do počítače. Přičemž jsem to dost upravoval. Takže doufám, že se Vám to bude líbit. Dal jsem si záležet.                 Klidně by to mohlo i pokračovat dál, ale to by to nejspíš ztratilo svou pointu. Proto to končí, tak jak to končí. Ale to je na tom možná to nejlepší, že si každý může domyslet, jak to bude pokračovat. Není nad otevřený konec.   Sedávám v parku. Chodím tam každou sobotu a neděli. Je to uklidňující místo. Po těžkém pracovním týdnu neznám nic lepšího. Ale hlavně tam tráví čas i krásná dívka. Asi třicetiletá, tipnul bych – jako já. Pokaždé má na sobě krásné bílé šaty. Zrzavé vlasy jí vlají kolem obličeje a oči jí svítí příjemnou zelenou, jakou hraje tráva všude kolem. Každý víkend si čte obří román. N...

      Jsem teď na nové škole (teda od 4. září), ale musím se dost učit, takže mi přijde pět pracovních dnů neskutečně dlouhých a dva víkendové neskutečně krátké. Nechť je důkazem tento týden. Ale co je nejhorší: rána. To vstávání je hrozné a nenávidím ho. Hezky se prospat o víkendu je k nezaplacení. Proto je tomu potřeba věnovat básničku.  Ráno Ráno je vše pomalejší Den se stejně jako já probouzí. I jako medvěd ze spánku Jsem překvapen   První sluneční paprsky Se ke mně drásají Snaží se sem dostat Za jakoukoliv cenu   Oči se mi poté pomalu otevřou Sen náhle zmizí v minulosti Jako kouř nad střechou Spánku však bylo dosti.    

 Poctivost je pouhá začátečnická chyba

    Nějak přemýšlím, kde začít. Asi u posledního příspěvku. Ten jsem zveřejnil 10. září, takže před čtyřmi měsíci. Září pro mě, ale znamenalo začátek roku, ale (a to je důležité) na nové škole, takže jsem si musel zvykat a vše bylo těžší. Takže jsem jaksi zapomněl na blog. Ale blíží se pololetí a to znamená, že bude vysvědčení a vše začne od znova. A tak to chci udělat i teď. Takže budu pokračovat v přidávání mých básniček (kterým by se dalo říkat, kdybych byl nějaký youtuber série). Ale zároveň přibydou i nové, rozpracované příběhy a jiné výtvory.     Nakonec bych Vám chtěl opožděně popřát šťastný nový rok. A omluvte mě. V tomto roce na to pořádně najedu.