Žena v bílém

            Tuto povídku jsem napsal asi před rokem a kde jinde než ve škole. Nedávno jsem to našel domu na papíře napsané rukou. Tak jsem to vzal a začal přepisovat do počítače. Přičemž jsem to dost upravoval. Takže doufám, že se Vám to bude líbit. Dal jsem si záležet. 
            Klidně by to mohlo i pokračovat dál, ale to by to nejspíš ztratilo svou pointu. Proto to končí, tak jak to končí. Ale to je na tom možná to nejlepší, že si každý může domyslet, jak to bude pokračovat. Není nad otevřený konec.

 
Sedávám v parku. Chodím tam každou sobotu a neděli. Je to uklidňující místo. Po těžkém pracovním týdnu neznám nic lepšího. Ale hlavně tam tráví čas i krásná dívka. Asi třicetiletá, tipnul bych – jako já. Pokaždé má na sobě krásné bílé šaty. Zrzavé vlasy jí vlají kolem obličeje a oči jí svítí příjemnou zelenou, jakou hraje tráva všude kolem. Každý víkend si čte obří román. Naposledy to byl Stopařův průvodce galaxií (souhrnné vydání), ale vždy přinese jiný díl. Takže lze předpokládat, že vážně hodně čte. Ani já jako spisovatel tolik nečtu. Vše na mě působí tak, že ji ten park uklidňuje stejně jako mě. 
Pokaždé odpočívám na lavičce, která je vzdálená o pár jejích sestřiček dál. I tak ale vidím, jak si spokojeně, bezstarostně a uvolněně vykračuje k lavičce. Sedne si. Hodí jednu nohu přes druhou. Z malého batůžku vytáhne knihu a čte. 
Těžko říct, jaký má vztah k lidem, ale co jsem zjistil, tak asi dobrý. Jednou totiž přišla do parku s kamarádkou. Ta měla s sebou dítě. Žena si s tím dítětem hodně rozuměla – hráli si a smáli se do aleluja. Do toho dokonce zvládala povídání s přítelkyní, ale kolikrát šlo vidět, že ta nejspíš mluví hodně sama o sobě. Myslím si, že jen potřebovala někomu sdělit své problémy. 
Když čte, dívá se vážně. Jde vidět, jak jí to zapaluje v hlavě. (Někdy nepoznám, o jakou knihu se jedná. Minule třeba ten Stopař, ale dnes jsem zahlédl jméno Viktor Havelka.)
Píšu básně. Nejčastěji o ní, samozřejmě. Málem bych však zapomněl na její práci. Když si tam o jednom víkendu povídala s kamarádkou, zaslechl jsem, díky tomu, že jsem byl blíže a dělal, že si čtu noviny, že jejím břemenem je prodavačka v květinářství. Chvíli se o tom bavily a vyznělo z toho, že svou práci má ráda. A dokonce ji zbožňuje. (Proto má asi na šatech kopretiny.)
Vlasy jí nádherně vlají ve větru. Skoro vždy. Hlavně právě teď, když je začátek podzimu a jemně pofukuje. 
Někdy mi přijde, že kniha je jediná podstatná věc v jejím životě. Ta kamarádka si totiž přinesla telefon a co chvíli do něj nakukovala. Ale ona ne. Někdy si přičichne k papíru a zase se ponoří do příběhu. 
Vždy vypadá tak mile a spokojeně. Vyrovnaně jako jing a jang. Sám sebe se ptám: „Je to ta pravá?“ Ale odpověď nevím. 
Má schopnost uklidňovat. Podívám se na ni a vše najednou pomine. 
Podíval jsem se na zem. Rostla tam krásná kopretina. Utrhl jsem ji a zvedl jsem se. Nejistě jsem se k ní blížil. Za chvíli jsem stál nad tou krásnou postavou. Všimla si mě a odtrhla oči od tlusté knihy. Mile se usmála. 
„Dobrý den, mé jméno je Viktor Havelka,“ řekl jsem a podal jí kopretinu.