Klára Strnadelová

    Sedím na své kancelářské židli, sleduji šero, které teď večer jasně obklopuje krajinu. A u toho přemýšlím. Pro mě existují dva žánry. Sci-fi a příběhy o životě. A i přes to, že jsem si sci-fi zamiloval stále ve mně zůstává kus toho realistického hocha, který sem tam něco ze života nebo o životě někoho jiného napíše. Je to zajímavé dělení mých knížních preferencí, ale je zcela pravdivé. A nyní jsem stvořil krátkou povídku o životě jedné ženy, které se v životě poměrně dařilo, ale i tak se našlo něco, co ji velmi mrzelo a chybělo. Nyní si říkám, jak jsem vůbec mohl takový příběh napsat. Alespoň jedna věc je jistá a to ta, že to nebylo nejhorší, protože jsem se za tuto povídku umístil na třetím místě v literarní soutěži a to mi nedává pocit pýchy či nadřazenosti. Naopak mi to dodává motivaci pokračovat, protože to ocenění znamená, že se to někomu líbilo a ten pocit mi za ty hodiny práce a následného čtení opravdu stojí.

 Klára Strnadelová

            Po skromném dvorku rodiny Strnadelových, který se skládal z nahodile poskládaných kamenů, jež pocházejí z nedaleké řeky Lubiny, obklopeném dvěma domy a jednou stodolou, pobíhala malá holčička.

            Měla pět let a zvesela skotačila sem a tam, když se snažila chytit babočku admirála, což se jí příliš nedařilo a zřejmě za to mohla její neohrabanost.

            Nedaleko od ní seděl na staré oprýskané lavičce muž. Měl černé vlasy a úhledně zastřižené vousy. Před ním dřepěl jeho psací stroj Royal 10. Dnes se mu v tvorbě příliš nedařilo. Múza jako by odběhla, řekla, že dnes již ne. Proto upíral oči na svou milovanou dceru.

            Příjemný horký letní den vykouzlil oběma velmi dobrou náladu. Slunce je hřálo, ale ne zas přespříliš. Díky tomu se cítili jaksi svěže, ale Klára to tak měla v podstatě pořád.

            Uprostřed běhu se zastavila před velkými vraty do stodoly, které se nacházely přesně naproti otci. Ztratila zájem o motýla a ten využil situace a zmizel kdesi v dáli za svým životem.

            Vrata na ni shlížela jako brána do cizí dimenze. Zlý prostor, jemuž je lepší se vyvarovat, protože by to s Vámi nemuselo dopadnout dobře, obzvlášť pokud jste malá holka.

            „Co je za těmi vraty, tati?“ otočila se a zavolala na svého otce.

            Ten se zvedl, došel k ní a vzal ji do svých rukou, aby se mu následně mohla rukama omotat kolem krku.

            „Tam?“ řekl, jako by nevěděl, co myslí.

Zamyslel se. „Tam uvnitř je strašidlo.“

            „Ty si ze mě děláš srandu,“ zakabonila se Klára.

            „Samozřejmě, že ne. Jak tě to napadlo?“

            „Chodíš tam každý den a všichni víme, tati, že jsi ten největší strašpytel ze všech a nikdy bys nešel za strašidlem.“

            „To je sice pravda, ale taky jsou tam přece zvířátka, která mě chrání, a já se bát nemusím,“ bránil se otec.

            „Já se teda v žádném případě nebojím!“

            „To se tam tedy budeme muset podívat.“

♥

            Klára stála na místě, kde kdysi dávno stával stolek s psacím strojem. Nebyl tam. Když její otec před desíti lety zemřel na rakovinu slinivky, silně ji to rozrušilo. Dalo by se říci, že se z toho nikdy stoprocentně nedostala, ale od té doby uběhla další dekáda a ona na něj vzpomínala jako na svého milujícího otce.

            Dnes zde stála, v ruce držela knihu s nápisem KLÁRA STRNADELOVÁ - DANA VOLNÁ (věnováno Karlu Strnadelovi). Byl to její první román.

            Na dvorku se toho příliš nezměnilo. Stejné dva domy stále stojí vedle sebe s jemně vybledlejší šedou barvou nátěru a na stodole se také podepsal čas. Hlavně na vratech, které byly čím dál ztrouchnivělejší. Oproti tomu kameny vypadaly stále stejně, jen mezi nimi rostlo více plevele, když už Klářina matka tolik nejezdila autem. Jen jedenkrát týdně do obchodu.

            Zato ona se změnila.

            Již to nebyla ta neustále veselá dívka. Měla za sebou gymnázium a vysokou školu. Ne že by ji studium nebavilo, nakonec usoudila, že si ho i oblíbila, ale znovu by se do něj nepustila.

            Před rokem si prošla bolestivým rozchodem. Vztah trval přes tři roky. Stalo se to bohužel chvíli před závěrečnými zkouškami na vysoké, takže na tom nebyla moc dobře. (opět). Navíc studovala daleko od domova, tudíž se ani moc nevídala s matkou.

            Její bývalý přítel se jmenoval Jonáš. Potkali se v řadě v supermarketu, zrovna v okamžiku, kdy jí něco spadlo na zem a on jí to podal. Následně si povídali, on ji pozval na rande a dále to všichni znají.

            Rozešel se s ní údajně kvůli jiné holce, kterou potkal na přednáškách z historie umění. Čtvrt roku na tom nebyla Klára moc dobře, ale v poslední době se cítila v pořádku. Pomalu na něj zapomínala a byla za to ráda.

            První láska bolí nejvíce.

♥

            Nechtěla se na to místo vracet, ale věděla, že musí.

            Ten den pršelo a ochladilo se. Měla na sobě svůj modrý kabát a přes krk šálu. V jedné ruce držela deštník a druhou objímala muže vedle sebe. Její bloňdaté vlasy jí vlály ve větru.

            „Vždy mi to připadá hrozně dlouho, co zde nejsem, přitom vše zůstává při starém,“ řekla Klára.

            Její přítel, člověk se zrzavými vlasy a hladce oholenou bradou, se usmál a odpověděl: „Takhle nám to přijde vždycky. Zdá se, že čas jde velmi pomalu, ale náhle si uvědomíme, že nám je čtyřicet let. A je to.“

            „Měla jsem ji navštěvovat častěji. Teď je pozdě.“

            „Myslím si, že jsi pro ni udělala, co se dalo. Psala jsi jí, volala, napsala jsi jí knihu. Měla jsi ji ráda a ona to věděla, to je to hlavní. Nebo ne?“

            „Nejspíše máš pravdu, ale i přes to mě to mrzí. Ten dvorek miluju. Je tady ticho, taková oáza klidu. Zde se člověk cítí bezstarostně. Jako kdysi, když jsem byla malá. Často jsem si tady hrála s taťkou, když ještě žil. To už je taky přes třicet let.“

            „Navíc tvoje matka prožila poměrně dlouhý život, její práce v oblasti ekologie byla nevyčíslitelně důležitá a dnes i záslužná. Vždyť vyřešila problém s kontaminovanou vodou v nejedné rozvojové zemi. Málem obdržela Nobelovu cenu.“

            „A táta o ní napsal hned dvě knihy.“

            „S takovou si měla pořídit knihovnu jen na příběhy o ní,“ zavtipkoval muž a Klára se tomu nenuceně zasmála. Její smích byl náplastí na bolest.

            „To je pravda, Filipe.“

♥

            Záznam z mezistátního hovoru ze dne 21. 3. 2013:

            KLÁRA: Ahoj lásko, promiň, že jsme si tak dlouhou dobu nevolali, ale měla jsem moc práce.

            FILIP: Ahoj, to je v pořádku, taky jsem toho měl až nad hlavu. Věřila bys tomu, že ti Korejci mají tolik průlomových objevů v metalurgii?

            KLÁRA: Ani se nedivím. Jejich technologický pokrok je naprosto jinde než my. Nemůžeme se srovnávat.

            FILIP: To je pravda, ale každopádně, jak se máš ty?

            KLÁRA: Mám dobrou zprávu, byla jsem konečně navržena na kandidátku Pulitzerovy ceny. Řekla bych to s větším nadšením, ale jsem dost unavená, byl to náročný den.

            FILIP: Konečně. Škoda, že nemůžu být s tebou. Pořádně bychom to oslavili. A za jakou knihu ti to chtějí dát?

            KLÁRA: Myslím si, že to je za celoživotní dílo, ale jelikož je mi teprve padesát, což je v spisovatelské kariéře poměrně málo, jsem šťastná. Oficiálně to je za knihu o mamce.

            FILIP: To jsem čekal. Je jedna z nejlepších. Ne-li nejlepší.

            KLÁRA: To říkají všichni, a přitom mi to tak vůbec nepřipadá. Ano, jsem na ten příběh hrdá, ale… nevím.

            FILIP: Sebekritická Klára, jak jinak. Autoři svá díla často nemusí, protože se na to díváte z jiného pohledu. A ty navíc přes vzpomínky.

            KLÁRA: Někdy bych se ráda vrátila do té doby. Byla rozmanitě krásná. Tedy alespoň pro mě. Pro mámu asi ne. Občas jsem jezdila s ní, jednou jsem se omylem napila kontaminované vody a zbytek pobytu to ze mě lítalo všemi směry. Ani nevím, kde se to bralo.

            FILIP: Ty musíš být vždycky výjimečná. Smích.

            KLÁRA: To víš, celá já. Už budu muset končit. Slíbila jsem, že zavolám nakladateli ohledně toho projektu Čtení na pokračování.

            FILIP: Charles Dickens v ženské verzi.

            KLÁRA: Ha, ha. Miluju tě.

            FILIP: Já tebe taky. Už jen měsíc a budu zpátky v Česku.

            KLÁRA: Díky Bohu.

♥

            „Je pravdou, že po šedesáti letech života jsem toho zažila hodně. Jsem již držitelkou Pulitzerovy ceny a mnoha dalších ocenění. Za svůj, a za tím si stále stojím, skromný život jsem měla opravdu hodně křtů knih, protože jsem jich napsala na sedmačtyřicet, takže mi tyto slavnosti připadají trochu zbytečné, ale tahle je něčím jiná. Odehrává se totiž na místě, kde jsem vyrostla. Zde v tamtom rohu, kde je nyní lavička se stolem a na ní má kniha, stával navíc psací stroj, kde můj otec vytvořil mnoho děl o mně a mé matce. A z tamtěch vrat jsem měla vždy strach, bohužel tyto jsou již jiné, protože dřevo nevydrží věčně. Nakonec ani můj odkaz nevydrží, proto se nadechněme a užijme si společně tuto sešlost.“

            Klára nadzvedla k puse sklenku drahého šampaňského Dom Perignon a napila se.

            Přišel k ní vysoký muž, který měl na sobě sako a motýlka v barvě bordó. Pleť měl černou a šlo vidět, že posiluje. Byl to její nakladatel.

            „Jsem na tebe skutečně hrdý, Kláro. Když jsi za mnou přišla se svou prvotinou, poté, co tě několik nakladatelů odmítlo, já ti věřil a vyplatilo se to,“ začal mile.

            „Dana Volná. Nikdy jsem to znovu nečetla, ale možná bych měla,“ konstatovala.

            „Dobrý nápad,“ uznal nakladatel. „Kláro, pracujeme spolu už přes čtyři dekády. Myslím si, že budeš souhlasit, když řeknu, že náš vztah je více než jen pracovní. Mám tě rád jako svou chytřejší sestru.“

            „Já tebe taky, Romane,“ Klára ho se slzami v očích objala.

            „Že ten život ale utekl!“

            „Ani nepovídej. Stále si někdy přijdu, jako bych psala Danu Volnou. Tu jsem vlastně napsala ještě tady. Tam, kde psal otec. Od té doby jsem tady mnohokrát nebyla, neustále jsem někde jezdila. Skoro deset let jsem strávila ve Státech. Někdy mi je líto, že jsem zde nepobyla déle.“

            „A teď tady zůstaneš?“

            „Nejspíše ano. Ach, Romane, cítím, že už jsem stará. Možná na to nevypadám, ale mysl to cítí. Chci ještě napsat pár příběhů a nějakou dobu zde snad ještě vydržím, ale jsem unavená.“

            „Takový je už život. Já si takhle přijdu snad dvacet let. Ale tady nabereš novou sílu.“

            „Jako největší chybu svého života považuji to, že jsem se o dítě nesnažila víc. Měla jsem si ho tehdy pořídit s Filipem a nebrat ohled na to, že bylo jasné, že nám to dlouho nevydrží,“ litovala Klára.

            „Ale, zlato, to bude dobrý,“ snažil se ji utěšit Roman.

            „Já vím, teď je to jedno, ale nevím, co jednou budu s tímto místem dělat a nikdo nebude moct pokračovat v mém odkazu,“ Klára se rozbrečela intenzivněji a Roman jí přitiskl ještě víc. „Byla jsem tak blbá.“

♥

            Doslov románu Dana Volná.

            Musím si zapálit, než začnu opět déle mluvit. Dělám to pokaždé. Vydechuji kouř, který se rozline po místnosti.

            Nikdy jsem neměla děti a trošku toho dnes lituju, protože jediné, co mi zbylo, jsou cigarety, kuřácký chraplák a dům po rodičích. Je to docela smutné. Manžel mi před pár lety zemřel, takže na tom, že ženy žijí déle, možná něco bude.

            Trošku si připadám jako Bridget Jonesová, kterou napsala Helen Fieldingová, až na to, že můj příběh nemá a pravděpodobně nebude mít šťastný konec. Takhle to dnes chodí.

            Je mi dvaasedmdesát. Prožila jsem dlouhý život, který stál za to. V práci podnikatelky jsem byla úspěšná, a i manžela jsem si užila. (Stále chodím každou neděli k jeho hrobu). Pořád mě ale tíží ty děti. O tolik radosti jsem přišla.

            Snažili jsme se o ně, ale nedařilo se. Po nějaké době jsme do vzdali a dodnes nevíme, kde nastala chyba. Ostatně na tom stejně nezáleží. Přemýšleli jsme o adopci, ale kdysi jsme se k tomu nakonec nedostali, škoda, dnes je mi to líto.

            Čím dál častěji a intenzivněji přemýšlím, komu odkážu dům se zahradou, až umřu (možná to bude brzy), protože prodávat ho nechci. Mám k němu citový vztah. Nejspíše skončí u bratrance a později u jeho dětí. Mám je ráda a jsou snad dost chytří, aby to tady neprodali.

            Cigareta dospěla ke konci, takže můj příběh také.

            Klára Strnadelová si nikdy neuvědomila, jak se její první a nejslavnější román podobal jejímu životu. Byl to životní příběh.