Nedělní básnička pro radost #03

Ahoj, ahoj. Další příspěvek je na stole, kdybychom nežili v době internetu. Dnes takový básnička o přírodě, které bychom si měli velice vážit. Protože ji potřebujeme. 

Šeřík

Šeřík v zahradě rostl

spokojeně a nerušeně

byl tam jako v peřině

a když teprve vykvete…

Barvy vždy on hýřil.

s člověkem se smířil

Má lidi rád,

i přes tu bolest, kterou mu způsobujeme.

Ví, že ho máme rádi,

a je mu jasné, že jsme hodní,

ale občas si jeho květy vezmeme

a jeho to prostě bolí.

Ale odpustí nám,

protože je chytrý.

A taky ví, že vykvete znovu,

kvůli čemu ho všichni budou obdivovat.

Páteční novela #02 - Kapitola 2

     Ahoj, ahoj. Další týden uběhl a já si musím zvykat na školu. Ale to je asi můj problém. Zásadní však je, že přicházím s pokračováním Sunnyexpressu. Je to sice jenom jedna kapitola. (Jestli se tomu tak vůbec dá říct.) Ale snad bude stát za to a zahřeje Vás u srdce. 

    Asi je i docela jasné, že mám rád vesmír. Proto si řekneme takový malinkatý fakt o vesmíru. Chtěl bych tyto fakty odteď zmiňovat každý pátek společně s touto podivuhodnou novela. A dnešní myšlenka zní: Vesmír je velký, opravdu velký. (děkuji Douglasi Adamsovi.)

Kapitola 02.

            Z druhého vagonu, který je hned za koncem lokomotivy se na chodbu vynořil mladý muž v zeleném saku a kalhoty. Košili měl bílou a kravatu taky zelenou. Měl namířeno do vagonu správy vlaku, který seděl hned za ubikací pro strojvůdce, ti pracovali ve vlaku 3 s jedním záložním. Ten se však nenacházel v lokomotivě. Užíval si v druhé třídě. V těch ubikacích za motorem se ještě dobíjejí všichni z hlavní správy vlaku, ale teď už zase zpět.

            Jak jsem říkal ten mladý muž ze správy. Rychlým krokem šel do vagonu, aby mohl přesně o půl deváté oznámit pár informací vlaku. Přišel ke dveřím, přilož k displeji vedle dveří zápěstí a ozval se takový povzbudivý zvuk, že se to povedlo. Dveře se odemkly a on chytil kliku, zatáhl za ni. V tu chvíli pošoupl dveře dovnitř místnosti. Na chodbu by se stejně nevešli, protože chodba byla malá, a když chtěli projít dva lidé kolem sebe, museli projít bokem. Jakmile vstoupil, zaklapl zase dveře a šlo krásně slyšet, jak tyčinky krásně vklouzli do zámku. Obešel stůl uprostřed a položil svůj tablet na stůl u jediného okna v místnosti. Na stole ležely samé papíry. Jeden třeba zaznamenával trasu, po které se vlak řítí. Další měl na starosti seznam pasažéru atd. Abych je všechny vyjmenoval, musel bych tady ještě chvíli zbytečně mluvit.

Pak odstoupil od stolu. Šel rovnou k dalším dveřím, ty na rozdíl od tamtěch byly prosklené a vedly rovnou do tzv. rádio místnosti. Tam odpočíval další stůl, na němž se nacházel mikrofon a tunning deska. Ten muž ze správy vlaku, který se mimochodem jmenoval Jacob. Usedl za tento stůl. Na té desce sedící hned vedle mikrofonu zmáčkl tlačítko, potom ještě stiskl jedno tlačítko na mikrofonu a spustil.

„Dámy a pánové, já i společnost Foxeindustries Vám přejeme dobré ráno. Od odjezdu Sunyexpressu uběhl 1 rok, 1 měsíc a 4 dny. Právě teď se blížíme k Marsu tzv. Rudé planetě. Za deset hodin Vám doporučujeme navštívit vagon observatoře, odtamtud uvidíte nádherný výhled na planetku, na které mají do dvaceti let stát lidé. Zatím tam však je pouze energická zásobárna společnosti Foxeindustries. Dále chci říct, že přesně v 8 hodin večer na tuto planetu i přistaneme, abychom na té zásobárně doplnili energii. Od této chvíle se otevře atrakce, kde si můžete obléct oblek a vyjít ven z vlaku na střechu, kvůli přistání se dnes zavře dříve a to v sedm hodin. Děkuji za pochopení. Tímto jménem společnosti Foxeindustries Vám přeji dobrý zbytek dne. Konec hlášení.“ Jacob ze správy opět zmáčkl dvě tlačítka, jedno na mikrofonu a druhé na desce. Hned poté se odsunul s židlí od stolu, vstal a vydal se skrz skleněné dveře, které vmáčkli do skleněné zdi. Otevřel dveře od vagonu správy a vydal se přímo do jídelního vozu první třídy, ale ještě předtím musel projít dlouhou chodbou. Ta chodba vedla kolem ubikací první třídy. Jak tak šel, občas se díval skrz okna ven. Venku to je chýřilo barvami, všude kam se jen člověk podíval, dostal úchvatný pohled na vesmír. Některé planetky se ukázali větší některé menší. Všechnu nádhernou scenérii doplnila mlhovina. Nádhera pro všechny.

            Sunyexpress je na cestě rok, ale i přes to není zdaleka konec.

Nedělní básnička pro radost #02 - Den u rybníčka

     Ahoj, ahoj. Dnes tady pro Vás mám pokračování básničky. Tu jsem napsal sice už někdy na jaře, ale to vůbec nevadí. Právě naopak, si zaslouží zveřejnění. 

Den u rybníčka

Sedím si u rybníčku

a odpočívám

vidím plavat kachničku

spokojeně samozřejmě

Nic mě neruší

Sleduji, jak se dělají vlnky na vodě

malinkaté hodně

Dělá je ta kachna

Žába sedí na leknínu

a něco vykvákne

na druhou, co sedí hned vedle

„O čem asi snívají?“ říkám si

Teplo se mě hezky dotýká

po ničem se mi nestýská

tady je mi dobře

nikdo mi to tu neodepře

Hele, ke kachně připlul kačer

Začnou plout v kruhu

přichází večer

ale jim to nevadí

Po chvíli zastaví

kachna si omyje hlavu

Pak spolu odplouvají

Páteční novela #01 - Předmluva a první kapitola

    Ahoj, ahoj. Čas se zdá být neúprosný a hlavně nezastavitelný. Nelze se vyhnout následující minutě. A to, že čas se pohybuje ve většině případů neuvěřitelně rychle, i když nám to v ten okamžik tak nepřijde, je také celkem známá věc. Mně prázdniny neuvěřitelně letěli, jako střela. A... no jsou zase pryč. Jako písek, který vezmete do dlaně. 

    A taktéž mé začátky ve psaní se jaksi vzdalují. Budou to přibližně tři roky, kdy jsem napsal první povídku. A asi před rokem jsem dostal velký nápad, který jsem zrealizoval do novely. A o tom bude i dnešní příspěvek. Postupně bych chtěl toto 65 stránkové ,,dílo" zveřejňovat. 

    No a dnes si užijte předmluvu a první kratinkou kapitolu. Ty jsou rozděleny na velké části. Proto můžou být krátké.  

Sunnyexpress

Předmluva

    Období, kdy se děj odehrává, jsem zvolil další století, je to tedy doba, kdy už ani já nebudu na světě. Tím se tedy můžeme úplně odpoutat od této těžké doby. Technologie je v této době také velmi vyspělá.

            Ale je tady právě jedna věc, která se za těch mnoho let vůbec nezměnila. Lidé. Ti se v tomto příběhu chovají stále stejně. A je jedno, jestli jste bohatí nebo chudí. Takže, kdo bude ovládat obří vlak dlouhý tří a půl kilometru. Budou to bohatí, chudí nebo zaměstnanci? No jedna věc je stoprocentně jistá. Teď je to pan Fox. 

Část 1: Úžasný Sunnyexpress

„Nikdo není dokonalý, všichni jsme jen obyčejní hříšníci.“

Kapitola 01.

    

  „Boston, město plné bohatých lidí s nesplnitelnými tužbami. Díky tomu taky vznikla společnost Foxeindustries.  Nechte se uvést ve skvělých vlacích společnosti Foxeindustries. Tyto vlaky vám nabídnou domov v jiném prostředí. Na luxusu jsme také nešetřili, chcete si třeba zajít zaplavat. Není problém, vejděte do plaveckého vagonu. Nebo si umyslíte, že byste chtěli za jízdy vystoupit z vlaku a prohlídnou si krásnou scenerii za rychlosti 160 km za hodinu. To také není nemožné ve vlacích společnosti Foxeindustries. Přejete si projet celou Zeměkouli, jak je libo. Pokud vám však Země přišla okoukaná a chcete změnu, vydejte se až na Mars nebo snad Venuši. Chcete na vlastní oči vidět planetu s teplotou -150 stupňů. A těm co mínus nevoní, tak pro ty máme 150 stupňů. Vlaky od pana Foxe jsou stavěny pro všechny bohaté. Tak neseďte ve svém obrovském luxusním sídle. Vydejte se na cestu, která vám změní chápání světa. Uvidíte něco, co jste nikdy neviděli.“

Nedělní básnička pro radost #01 - Ospalost

 Nedělní básnička pro radost 1.

    Občas se stanou smutné věci. Ať už ve světě a nebo přímo u nás doma. V takových okamžicích jsme velmi smutní. A jaký je na to lék? Čas. To je nejlepší lékař. Ale i tak se pokusím i já trošku tyto blbé momenty zpříjemnit. A udělám to básničkou. 

Ospalost

Ráno, když se probudím

Vše rázem odezní.

Sny zmizí v dáli,

Jako kapka v moři.

 

Veškeré nápady odejdou,

A už nepřijdou.

Ani se na mě neotočí.

Ani ten nejlepší sen ze snů.

Proslov

    Zdravím, po dlouhé době, dnes tady mám velmi speciální příspěvek. Jedná se o proslov, který jsem sám říkal do našeho školního rozhlasu. Tento rok jsem totiž ukončil základní vzdělání. A napsal jsem tento proslov. Který vše zrekapituluje a ukončí. 

    Snad se bude líbit. 

Od prvního stupně jsme se hlavně těšili na poslední den školy. Venku se to již jen horkem hemžilo a my čekali na chvíli, kdy dostaneme vysvědčení. Nikoho ani nenapadlo, že někdy něco takového taky budeme dělat, deváťáci a jejich proslov do rozhlasu. Toto sousloví v nás může evokovat nudu. Vlastně nikoho nezajímal a dělalo to již tak dlouhou chvíli ještě delší.

Uteklo to až moc rychle. A i fakt, že někteří jsou teprve v polovině vzdělávání, z toho i přes to dělá smutnou věc. Občas bychom se chtěli vrátit zpět. Do těch dnů, kdy jsme poprvé stáli před školou a poslouchali další proslovy a pak slavnostně prošli poprvé dveřmi dovnitř. Takovéto okamžiky se stanou jen jednou za čas. A právě to v nich utvrzuje jejich výjimečnost. Při vzpomínání se těchto vzpomínek nejde nabažit.

            Od první třídy uběhlo dalších pět let a my jsme stáli na předělu. Pomyslném prahu mezi koncem prvního a začátkem druhého stupně. Dovolte mi parafrázovat Hérakleita „Život je změna.“

            V šesté třídě, kdy jsme si připadali jako malinkaté výhonky ve velké zahradě, nás před nebezpečím schovala pod list paní učitelka Strnadová. Postupně jsme se s věcmi srovnávali. Dokud jsme se nevyrovnali úplně. Pak jsme zjistili, že nás čeká další velký problém v podobě výběru střední školy a následných přijímaček. Ale úspěšně jsme se všichni dostali tam, kam jsme chtěli, a to je velký úspěch.

            A až za chvíli náš dlouhý vlak zastaví na konečné, abychom přestoupili do druhého, tak se na řadu dostane další devítka. Je to nekonečný systém. Podobný Urobosovi, hadovi, který požírá svůj ocas.  

            Jak jednou řekl jeden chytrý muž „Život má tři fáze: První: Dětství. Druhá: Co to je? Třetí: smrt.“ A že vtip je důležitou složkou života, to asi jednou pozná každý.

            Tímto se s Vámi loučí letošní 9.A. Představení končí. Trochu jsme to s tím časem přepískli, takže za tento nedostatek se omlouváme a děkujeme za pochopení.

Kaplička

 Zdravím, opět taková básnička o životě. 

Kaplička

 

Stojí kaplička na vršku,

brával jsem tam dceru Aničku.

Vždy jsme si tam sedli

a já pohádku vyprávěl.

 

„Kdysi, když zde stálo království,

plné zločinu a lstí.

Žila zde princezna.

Každý pramínek vlasu měla zlatý.

 

Zamilovala se do žoldnéře.

Ten do válek se pořád hnal.

A princezně zbyl jen žal.

Ještě dítě na krku měla.

 

Tatínek chorý byl.

Království pak krále pozbyl.

O všechny se staral.

Je však čas, aby ho někdo vystřídal.

 

Manžel princezny se nevracel

a království upadalo.

Brzy na něj ani pes nezavrčel.

Štěstí tomu ale dalo.

 

Žoldnéř se konečně vrátil,

do království zapomenutého.

Pak se oba objali

a království k životu přivedli.

A to byla moje milá Aničko,

ta pohádka o lásce,

kde vše dobře dopadlo.“

Čekejte, ono se to vyplatí.