Povídka Názory

        Dnes, kdy ubíhají poslední hodiny lednového měsíce, zveřejňuji příspěvek, který jsem slíbil jako náhradu za to, že jsem nedělní básničku vydal pozdě. Dnešní příběh vydávám také pozdě, protože jsem i přes to, že je dnes vysvědčení, byl hodně zaneprázdněn. Ale neřekl jsem jaký den to tady dám, takže můžu dělat, že to dávám s předstihem na zítra. Ale i tak doufám, že se Vám bude povídka líbit. Napsal jsem ji asi před rokem. 

            Slovo „ostrov“ ve mně probouzí pocit nesvobody (jako vězení). Nikomu nenalhávám, že moje rodina byla někdy chudá. Tatínek toho kdysi hodně zdědil. Maminku potkal doslova našel na své služební cestě, které onehdy provozoval často. Vzali se a odstěhovali se na ostrov nedaleko pobřeží Velké Británie. To místo jsem nesnášela. Žádné velké, žluté, krásně písčité pláže. Jenom tráva a nebezpečné útesy, které řezaly. Když jsem byla malá, málem mě tam voda utopila.

            Celé dětství jsem strávila tam. Nenáviděla jsem to místo. Kromě mých rodičů a pár služebných ve velkém bílém domě zde nikdo nebyl. Téměř nikoho jsem nepoznala. Připadala jsem si uzavřená jako v plechovce. Učitel každý druhý den přijel na lodi s podivným a občas i opilým námořníkem.

            Uběhly roky. Rodiče zemřeli při „lodním neštěstí“ (tak to znělo v policejním prohlášení, ale je to podivné a neobjasněné). Rádi cestovali, což se pro ně stalo osudným. Celý ostrov a veškeré jejich bohatství jsem získala. Ze dne na den jsem se dostala za vodu.

            Sedávala jsem na terase. Nejčastěji sama. Popíjela jsem kávu nebo čaj. Přitom jsem sledovala vodní hladinu. Ale jednou za uherský rok se mi naskytne dobrá příležitost někoho pozvat. Tentokrát se návštěvou stala má kamarádka z vysoké školy (i střední jsem naštěstí vystudovala mimo ostrov).

            Vzala s sebou na víkend manžela. My dvě jsme seděly na terase a povídaly si. Její manžel Andrew se šel po dlouhé cestě osprchovat. Tlachaly jsme a pozorovaly vlny. Ona pila kávu a kouřila (což mně občas lezlo na nervy) a já usrkávala jako správná Britka čaje s mlékem.

            Rádio hrálo nějakou hudbu, když se píseň přerušila a mluvit začal podle hlasu mladý moderátor. „Dobrý den všem Britům. Dnes ráno se vrátil z Německa Neville Chamberlain. Vystoupil z letadla na letišti Heston a prohlásil následující…“ Pokračoval v citaci britského předsedy vlády: „Mám pro Vás dobrou zprávu. Mám zde papír, který obsahuje podpisy Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho, Eduarda Daladiera a můj vlastní podpis. Tento papír znamená mír pro naši dobu. My jsme se snažili se k němu dostat bez války, uprostřed válečných příprav a napětí. Tímto papírem jsme toho docílili.“

            V ten okamžik jsem rádio přestala poslouchat. Obě jsme ho poslouchaly a náhle přestaly. Jako bychom ho ztlumily.

„Ach,“ vzdychla jsem. „Ten Chamberlain je ale pako!“ Celkem naštvaně jsem zvolala. Jak si někdo může myslet, že nějaký cár papíru vše zachrání?

„Co? Já si třeba myslím, že je to šikovný člověk. Dyť toho pro nás dost obětoval. Dalo mu spoustu práce a úsilí, aby něco takového dotáhl do konce. Ano, Hitler a ten… hmm… Mussolini jsou debilové. Ani toho Daladiera nemusím, ale Chamberlain se skutečně snažil. A to Čechoslováci si zato stejně mohli i sami. A v Hitlerově správě jim bude dobře.“

            Moc jsem ji nedokázala pochopit. Válka appeasementu je přece úplná a neudržitelná blbost. Je přece jasné, že agresorovi jsou všechny smlouvy ukradené. Hraje svou hru.

            Zpráva o Mnichovské dohodě mnoho lidí ze Západu nadchla, ale mě tedy ne. S kamarádkou jsme toho vždy měly hodně společného, ale politika je u nás názorově jinde. Svůj postoj jsem jí sdělila a ona se na mě dívala, jako by snědla celý citron.

            „Víš, myslím si, že se dost pleteš. Přece, právě naopak, je válka appeasementu velmi dobrá. Ona zabraňuje agresorovi v rozpoutání války.“ Teď jsem zase koukala já. Jak si něco takového může myslet, trochu mi připadalo, že jde jenom za módou, která zrovna frčí. Taková ovce. Moc jsem se s ní už o tom nechtěla bavit. Nebylo ani o čem. Její názor je takový … Jak jsem říkala, agresora nějaké dohody nezajímají. Obzvláště s takovými blbými politiky, kteří nic nedělají.

            Když si ale myslí, že je to správné… Tyto ústupky, které spíše stát zesměšňují, než aby v něčem pomohly…. Všichni účastnící této dohody jsou idioti. Chudáci Čechoslováci. Ale ani my podle mě nedopadneme dobře.

„Však počkej, uvidíš zanedlouho, jak sem mýlila. Oni nás zachránili před válkou,“ řekla kamarádka a my obě zase poklidně pozorovaly příboje vody.