Dnes, kdy ubíhají poslední hodiny lednového měsíce, zveřejňuji příspěvek, který jsem slíbil jako náhradu za to, že jsem nedělní básničku vydal pozdě. Dnešní příběh vydávám také pozdě, protože jsem i přes to, že je dnes vysvědčení, byl hodně zaneprázdněn. Ale neřekl jsem jaký den to tady dám, takže můžu dělat, že to dávám s předstihem na zítra. Ale i tak doufám, že se Vám bude povídka líbit. Napsal jsem ji asi před rokem.
Slovo „ostrov“ ve mně probouzí pocit
nesvobody (jako vězení). Nikomu nenalhávám, že moje rodina byla někdy chudá.
Tatínek toho kdysi hodně zdědil. Maminku potkal doslova našel na své služební
cestě, které onehdy provozoval často. Vzali se a odstěhovali se na ostrov
nedaleko pobřeží Velké Británie. To místo jsem nesnášela. Žádné velké, žluté,
krásně písčité pláže. Jenom tráva a nebezpečné útesy, které řezaly. Když jsem
byla malá, málem mě tam voda utopila.
Celé
dětství jsem strávila tam. Nenáviděla jsem to místo. Kromě mých rodičů a pár služebných
ve velkém bílém domě zde nikdo nebyl. Téměř nikoho jsem nepoznala. Připadala
jsem si uzavřená jako v plechovce. Učitel každý druhý den přijel na lodi
s podivným a občas i opilým námořníkem.
Uběhly
roky. Rodiče zemřeli při „lodním neštěstí“ (tak to znělo v policejním
prohlášení, ale je to podivné a neobjasněné). Rádi cestovali, což se pro ně
stalo osudným. Celý ostrov a veškeré jejich bohatství jsem získala. Ze dne na
den jsem se dostala za vodu.
Sedávala
jsem na terase. Nejčastěji sama. Popíjela jsem kávu nebo čaj. Přitom jsem
sledovala vodní hladinu. Ale jednou za uherský rok se mi naskytne dobrá
příležitost někoho pozvat. Tentokrát se návštěvou stala má kamarádka z vysoké
školy (i střední jsem naštěstí vystudovala mimo ostrov).
Vzala
s sebou na víkend manžela. My dvě jsme seděly na terase a povídaly si.
Její manžel Andrew se šel po dlouhé cestě osprchovat. Tlachaly jsme a pozorovaly
vlny. Ona pila kávu a kouřila (což mně občas lezlo na nervy) a já usrkávala
jako správná Britka čaje s mlékem.
Rádio
hrálo nějakou hudbu, když se píseň přerušila a mluvit začal podle hlasu mladý
moderátor. „Dobrý den všem Britům. Dnes ráno se vrátil z Německa Neville
Chamberlain. Vystoupil z letadla na letišti Heston a prohlásil následující…“
Pokračoval v citaci britského předsedy vlády: „Mám pro Vás dobrou zprávu.
Mám zde papír, který obsahuje podpisy Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho,
Eduarda Daladiera a můj vlastní podpis. Tento papír znamená mír pro naši dobu.
My jsme se snažili se k němu dostat bez války, uprostřed válečných příprav
a napětí. Tímto papírem jsme toho docílili.“
V ten
okamžik jsem rádio přestala poslouchat. Obě jsme ho poslouchaly a náhle přestaly.
Jako bychom ho ztlumily.
„Ach,“ vzdychla
jsem. „Ten Chamberlain je ale pako!“ Celkem naštvaně jsem zvolala. Jak si někdo
může myslet, že nějaký cár papíru vše zachrání?
„Co? Já si třeba
myslím, že je to šikovný člověk. Dyť toho pro nás dost obětoval. Dalo mu
spoustu práce a úsilí, aby něco takového dotáhl do konce. Ano, Hitler a ten… hmm…
Mussolini jsou debilové. Ani toho Daladiera nemusím, ale Chamberlain se
skutečně snažil. A to Čechoslováci si zato stejně mohli i sami. A
v Hitlerově správě jim bude dobře.“
Moc
jsem ji nedokázala pochopit. Válka appeasementu je přece úplná a neudržitelná
blbost. Je přece jasné, že agresorovi jsou všechny smlouvy ukradené. Hraje svou
hru.
Zpráva
o Mnichovské dohodě mnoho lidí ze Západu nadchla, ale mě tedy ne.
S kamarádkou jsme toho vždy měly hodně společného, ale politika je u nás
názorově jinde. Svůj postoj jsem jí sdělila a ona se na mě dívala, jako by
snědla celý citron.
„Víš,
myslím si, že se dost pleteš. Přece, právě naopak, je válka appeasementu velmi dobrá.
Ona zabraňuje agresorovi v rozpoutání války.“ Teď jsem zase koukala já.
Jak si něco takového může myslet, trochu mi připadalo, že jde jenom za módou,
která zrovna frčí. Taková ovce. Moc jsem se s ní už o tom nechtěla bavit.
Nebylo ani o čem. Její názor je takový … Jak jsem říkala, agresora nějaké
dohody nezajímají. Obzvláště s takovými blbými politiky, kteří nic
nedělají.
Když
si ale myslí, že je to správné… Tyto ústupky, které spíše stát zesměšňují, než
aby v něčem pomohly…. Všichni účastnící této dohody jsou idioti. Chudáci
Čechoslováci. Ale ani my podle mě nedopadneme dobře.
„Však počkej,
uvidíš zanedlouho, jak sem mýlila. Oni nás zachránili před válkou,“ řekla
kamarádka a my obě zase poklidně pozorovaly příboje vody.
Žádné komentáře:
Okomentovat