Vstříc osudu

 Zdravím, přináším povídku, kterou jsem chtěl zveřejnit již delší dobu, ale musel jsem počkat, protože jsem čekal na vyhlášení literární soutěže. A hle, povídka se umístila na třetím místě, takže mám velkou radost a snad se budu jen zlepšovat. Hezky se na mě směje knížka a sborník za odměnu.

       A nyní povídku konečně zveřejňuji zde, a aby toho nebylo málo, tak taky zde přikládám haiku, kterou jsem musel napsat do semináře, ale líbí se mi a dávám ji sem.

Strom

Na louce stál strom.

Sto, sto jedna, sto dva, sto tři.

Sek, sek. Strom spadl. 

Vstříc osudu

„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“

Lukáš 9,23

„A smrt je zlo, tak Bozi uznali, vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali.“

Sapfó

1

Robert Matthews si to uháněl na své motorce Simson po U.S. Route 20. Projížděl pouští. Nekonečně dlouhou pustinou, která neměla konce. Silnici místy protínaly praskliny. Žlutá barva z pruhů pomalu mizela. Když Rob natočil hlavu napravo, uviděl jen písek, trsy trávy a sem tam nějakou tu kouli laskavce poháněného větrem. Nalevo situace vypadala stejně. Proto své oči natočil vpřed a sledoval cestu. Je a ani lebku neměl nijak kryté, jeho bílé, nijak dlouhé vlasy vlály. Zbytek těla zakrývala kožená bunda, s podivnou oranžovou cedulkou na levém prsu s velkým nápisem RECYČLOVĚK, a kalhoty z téhož materiálu.

            Chceš to temnější, hrál mu v hlavě Leonard Cohen. Zabíjíme plamen.

            Rob vyhlížel vesele s trochou nervozity, protože i když měl mít mnohem větší starosti vzhledem k okolnostem, které ho sem dostaly, tak se nejvíce bál, že mu dříve dojde nádrž, než stihne natankovat.

            Benzínky jsou tady pěkně daleko od sebe. Jo, to jo, naladil se na vlnu hudby a volnosti.

            Po deseti kilometrech konečně spatřil čerpací stanici. Mohla to být fata morgána, napadlo ho, ale ihned se usmál nad takovou blbostí.

            Brzy dorazil na místo.

            Nebyla to pumpa, kterou byste čekali někde ve městě. Měla jeden červený stojan, který trčel jako maják uprostřed prašné cesty. Kousek od něj stála dřevěná budova s bílým nátěrem a červenou střechou.

            Natankoval.

            Venku panovalo obrovské vedro. Bobovi se začalo tělo v koženém oblečku pařit a po čele mu stékal pot. Vklouzl do budovy – což bylo vzhledem k jejímu stavu přehnaně dobré vyjádření. Uvnitř zahlédl pult. Za ním seděl chlap s propoceným tílkem a v bavlněných trenkách. Nohy měl položené na stole a četl si nějaký paperback od Stephena Kinga. Vedle něj hučel malý větrák a ovíval jeho tři vlasy.

            „Brej den,“ řekl chlap.

            „To bude, až se zase rozjedu a nebude mi takový vedro,“ odpověděl Bob.

            Chlap odložil knihu a vyhlédl z okna, aby si prohlédl motorku, potom Roba. Jeho oči se zastavily na cedulce.

            „Hm, kdy vás to čeká?“ zeptal se chlap a vzal si knihu zpátky do rukou.

            „Za dva týdny.“

            „Zajímavé. Lidi jako vy vidím čím dál víc. Ostatně. I na nás se dostane. Na mě asi brzy, ale co vy víte. Zřizuju jedinou benzinku sto mil daleko. Jsem potřebnej. Třeba vydržím. Asi ne tak dlouho jako ty bohatý, ale co už.“

            „Já byl donedávna vězeň a na nás se dostalo samozřejmě jako na ty první. A při té příležitosti si řekli, že máme mizerný život už tak, a všechny nás propustili. Krve a smrti mám dost, takže jsem si sehnal tu krásku venku a vydal se na cestu. Sakra. Cítím se jako nějaký literát. Co třeba Kerouac?“ zeptal se Rob a zapózoval.

            „Pane, jsem celkem blbej. Nedodělal jsem ani střední, ale můžu vám říct, že do Kerouaca máte daleko. Ale můžu se zeptat, co jste provedl?“

            „Očekávatelný dotaz. Zastřelil jsem manželku. Kulka prorazila skrz kůži přes čelní kost, až zasáhla čelní lalok a zavrtala se hluboko do mozku.“

            „Jste doktor?“

            „Již ne. Dávno ne. Naposledy jsem rovnal spoluvězni zlomený nos, než ho vzali na ošetřovnu. Ale to je jedno. Kolik to bude?“ zeptal se Rob.

„Víte co? Necháme to být, když máte poslední dva týdny života.“

            „Ne, to by nešlo, protože jak říkal můj děda, přece si ty peníze nevemu do hrobu. Tady máte třicet dolarů a přeji pěkné počtení. Tahle není špatná.“

            „Děkuju pěkně. Řekl bych na shledanou, ale nikdy jsem nebyl optimista.“

            „Já taky ne. Tak tedy sbohem. Těšilo mě.“

            „Sbohem,“ než to chlap dopověděl, Rob už stál ve dveřích.

            Majitel benzinky naposledy vyhlédl z okna, aby viděl Roba Matthewse, jak nasedá na svého milovaného Simsona a rozjíždí se.

2

Rob ujížděl dál a byl spokojený. Cítil totiž něco, co ve věznici, kde máte na sobě žlutou kombinézu a malou celu s tvrdou postelí a záchodem, moc nepoznáte. Jeho mozek rozpoznal volnost. Čirou volnost.

            Začal se smát.

            Děsivý s každým kamenem na jevišti, moje malá temná doba, zanotoval si v hlavě a v té chvíli mu úsměv zmizel z tváře a vystřídala jej unavenost a smutek.

            „Dobrý den, pánové, jsem rád, že zde můžu být,“ oznamoval muž v tmavě modrém saku. Vypadal velmi slušně a distingovaně. Na levém prsu měl štítek s nápisem RECYKLÁTOR. Stál na malém pódiu v jídelně státní věznice a promlouval ke dvěma stům mužů. Mezi nimi seděl i Rob Matthews. Věděl, že to jednou přijde, protože se o tom mluvilo už hodně dlouho. A nyní se vlády rozhodly, že to konečně zrealizují.

            „Pánové, v rychlosti,“ neustále se usmíval. „Jsem pověřen, abych vše vysvětlil. Po fiasku dvacátého století, kdy to dvacáté první je ještě horší, se kolektivně svět dohodl, že lidská rasa musí pryč. O tom určitě všechno víte. Každopádně. Během následujících třiceti let budou všichni obyvatelé Země takzvaně recyklováni. Budeme navrácení přírodě, která se z nás následně vzpamatuje, aby mohl život na Zemi jen vzkvétat.

            Vše je samozřejmě rozděleno do několika fází, aby nedošlo ke zmatku. V té první se jedná o lidi, kteří jsou pro společnost přítěží. To jest vězni, bezdomovci, feťáci a i lidé, kteří proti tomuto plánu budou klást odpor. Následně se půjde od nejnižších vrstev společnosti výš, až nezbude nikdo.“

            V místnosti zavládlo ticho. Ne proto, že by všichni souhlasili, ale protože nevěděli, co říct.

            Rob měl jasno.

            Nelíbilo se mu to, ale věděl, že má doživotí bez nároku na změnu trestu.

            „Pánové, protože si vláda uvědomuje, že váš život za moc nestojí – s prominutím za tento výraz, rozhodla se, že vaše recyklace proběhne až za měsíc a od této chvíle do té doby budete volní a můžete se pohybovat, jak chcete.“

            Samozřejmě se mnoho jeho známých z vězení ihned pustilo do díla a taky za to byli okamžitě popraveni, ale Rob se rozhodl, že si poslední dny užije. Dokud mu zbývá nějaký ten vzduch v plicích.

            Rob zastavil svého Simsona a sesedl z něj. Klekl si na kraj silnice a začal se modlit.

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Odpusť mi můj hřích, který jsem jako mladý spáchal, prosím. Klečím zde před tebou a usilovně tě prosím, odpusť mi, brzy budu stát na temném scestí a potřebuji, abys byl mým světlem. Děkuji. Amen.“

Zvedl se a vytáhl ze zadní kapsy malý nožík. Otevřel ho a řízl se do levé dlaně, aby ji mohl zvednout směrem k nebi.

„Tady máš mou krev. Každý den ji pro tebe odčerpám ze svého těla.“

Rob nasedl, nastartoval a vyrazil dál.

            Život je takový uroboros. Má začátek. Má konec. Ale svým způsobem je tak zacyklený, že nelze poznat kde. Třeba skutečně existuje reinkarnace a já jsem jen další v pořadí. Nebo je po smrti něco jiného. Audience s Bohem. Kdo ví? A kdo já jsem, abych soudil? Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Matouš 7,1, pomyslel si Rob.

            Náhle se rozkašlal a vybavila se mu vzpomínka. Vzpomínka na Judith.

            3

„Víš co? Tak mi kurva jednu vraz!“ křičela Judith na Roba u nich doma.

            Byla to jedna z dalších hádek v pořadí, které se děly prakticky každý den. Denní pořádek. Připomínalo to hádky pubertální dcery a matky. Zbytečné a nesmyslné.

            „Jo, to bych sakra mohl, aby ses konečně trochu uklidnila a poslouchala mě!“ řval zase on.

            „Tak prostě věřím v Boha, no. Je to snad zakázané? Pokud ano, tak si vyhlas nějakou antikřížovou výpravu, či co.“

            „Měla by sis strčit toho svého Boha někam. Protože je k ničemu a nikdy pro nás nic neudělal. Jenom ti vymývá mozek.“

            Marta se zajíkla.

            „Nevezmeš jména Hospodinova, Boha svého, nadarmo. Třetí boží přikázání.“

            „Víš ty co? Tu máš boha. Teď se zpovídáš mně. Ty mrcho!“

            Rob ji vrazil takovou facku, až to plesklo a ona spadla na zem. Rozbrečela se a Rob odešel.

            Rob stále ujížděl po silnici U.S. Route 20 a slzy, které se mu hrnuly z očí, rychle mizely za ním, protože vítr je unášel.

            „To se stalo rok předtím, než jsem ji zabil. Mrzí mě to. Strašně moc mě to mrzí a chtěl bych to vrátit. Ale nedá se to. Nejde to,“ říkal si pro sebe, ale přes svištící vzduch se neslyšel.

            Copak na tom stejně sejde? Blíží se můj konec.

            Připomínalo to vyvrcholení večera v cirkuse. Principál stojí uprostřed šapitó a povídá dětem, které nedočkavostí nedýchají: „Dámy a pánové, přichází to, na co jste celý večer čekali. Pohleďte!“

4

Tohle není konec, který by napsal člověk, jako je Irving. Je prostší. Na druhou stranu jsem obyčejný chlap. Chtěl jsem se stát tesařem a mít milující manželku. Paradox je, že ona sama mě dohnala k mým činům. Ale na tom nezáleží. Jako nezáleží na ničem, co se stalo v minulosti.

            Možná jste to už někde slyšeli, ale já rád říkám citát Život je takový, jaký si ho uděláš, chcete-li, Život je takový, jaký vám ho udělá Bůh. Protože jsem si nikdy nepotrpěl na ustálené citáty. Každý si je stejně vždycky změní podle toho, jak se líbí jemu samotnému.

            Má cesta mi připadá, jako bych byl v románu od Steinbecka. Jsem na cestě, která nemá šťastný konec. I v jeho příbězích putovali lidé na jiná místa v domnění, že je čeká lepší život, ale není tomu tak. Život je po většinou všude stejný.

            Na jednu stranu mě ani moc nemrzí, že umřu. Všichni jednou zemřeme. To je jisté. Je to jediná věc, na niž se v životě můžete spolehnout. Jediné, co bych ještě chtěl vidět, je konec lidstva. Bohužel mnou to začíná, ale chtěl bych tu být, když se nakonec celé lidstvo vypaří.

            Ten plán mi byl představen.

            Jak jsem řekl. Nejdříve my a pak stále k těm bohatším. Ale je toho víc. Zanedlouho se přestanou těžit nerostné suroviny a odstaví se veškeré neobnovitelné zdroje energie. Zakážou se auta a letadla. Nějakou dobu budou ještě fungovat vlaky a lodní doprava. Ale i na ty dojde řada.

            Nejdůležitější částí je demolice. Je samozřejmé, že lidstvo nedokáže napravit všechny škody, jež napáchalo, ale něco ano.

            A jaký bude samotný konec? Třešničkou na dortu bude armáda, protože ta spravuje správný chod „exekuce lidí“. Logicky tedy nakonec zbydou jen ti. Ještě předtím, než se zabijí, budou se muset vypořádat s lidmi, kteří budou klást odpor. A že se takoví objeví. Dokonce bych řekl, že jich bude tolik, že na scénu vstoupí bomby a rakety.

            Ale to je píseň budoucnosti. Prozatím jsem jen já.

            Přemýšlím, jestli to byl dobrý život.

            Asi celkem ušel. Držely se mě sice různé problémy… Ty se mě už nepustily, ale to se stává. Co se stalo, stalo se. Tím se člověk nesmí trápit.

            Teď uháním po silnici. Vítr mě čechrá a je mi dobře.

            Poprvé v životě cítím skutečnou volnost.

            Jedu vstříc svému osudu.