Jdu na jedno!

 Zdravím, čas letí a my zde máme jaro a já dlouhou dobu nezveřejnil žádný příspěvek. Bohužel takto to zřejmě bude vypadat i nadále, protože toho mám poslední dobou hodně. Mám školu a do toho brigádu a některé věci se tolik nestíhají. Jako třeba psaní, ale to nevadí. To se stane.

Dnes přicházím s povídkou, kterou jsem napsal již před nějakou dobou, ale protože jsem ji odeslal do soutěže (neuspěla), nemohl jsem ji doposud publikovat. Ale nyní je zde. Je to u mě netradiční humorní povídka pojatá ve stylu Terryho Pratchetta. Doufám, že se bude líbit.

Krásné a ničím nerušené Velikonoce.

Jdu na jedno!

V létě byl (dům Bábi Zlopočasné) obklopen hustými záhony něčeho, čemu Bábi nezávazně říkala „moje bejlí“ – byly to rostliny silně pochybného původu a tvaru -, chlupaté, přikrčené, zdvojené, s podivnými květy, plody pronikavých barev nebo podezřele velkými a naběhlými lusky a tobolkami. Bábi věděla o každé z nich, k čemu je dobrá, a lesní holubi, kteří měli takový hlad, že se odvážili na ně zaútočit, potom odlétali velice nejistě. Pravidelně se přihlouple hihňali sami pro sobě a naráželi do všeho, co jim stálo v cestě (nemluvě o těch, kteří se z prostoru „mojeho bejlí“ už nikdy nevynořili).

Terry Pratchett, Čaroprávnost

1

Široko daleko byste nenašli lepší hospodu (v místním nářečí karavanseráj) než je U Vyprahlého kaktusu. Může za to hlavně fakt, že se nacházela uprostřed pouště a nejbližší další místo, kde jste mohli schladit žízeň bylo vzdáleno přes pět set kilometrů.

            Byl to takový pajzl. Stoly špinavé a mazlavé. Podlaha měla na sobě skvrny od krve. Barman působil velmi neochotně – práce ho již nebavila a vždycky chtěl dělat herce tragédií. Vzduch uvnitř smrděl po utopencích a kouři z cigaret. Zaprášená okna nedovolovala prostoupit světlu dovnitř.

            V šerém rohu seděl muž.

            Působil jako člověk, který zde rozhodně nechce být a jen tudy procházel jako turista. Měl na sobě černou košili a přes ní stejný svetr. Na hlavě měl klobouk a po jeho bílých vousech mu stékalo kaktusové pivo a barvilo je nazeleno.

            Jeho výraz ve vás vyvolával soucit, protože byl na dovolené a zaplatil si průvodce. Jenže zde mu utekl a on zůstal sám a nevěděl, co má teď dělat. Jak jen se jmenoval? Sakoplášť? To ne. Ale nějak tak to bylo, pomyslel si.[1]

            Muž si přál být kdekoliv jen ne tady.

2

Jakmile Křivdík Úctyhodný slyšel o hospodě jménem U Vyprahlého kaktusu byl okamžitě odhodlaný se tam vydat.

            Již tři roky pracoval v Permonickém nakladatelství v Malé díře a redigoval jejich průvodce jménem Permoníčkův průvodce, nad kterým by zaplesal i Douglas Adams.

            Žil v malém městě nedaleko Eprotu.

            Když se rozhodl, že se vydá na tuto výpravu, věděl, že mu to zaměstnavatel proplatí, tudíž si zajel do samotného Eprotu a navštívil tu nejdražší ulici.  Tam se také nacházela hospoda, jejíž návštěvníci sice byli plebs společnosti. Samí vrazi, zloději a bůhvíco ještě, ale měli úroveň.

            Tam si našel jednoho člověka, který mu byl doporučen od kolegy.

            „Dobrý den,“ řekl Křivdík.

            „Dobrej, co chcete?“ zeptal se vysoký plešatý muž s vousy, které byly špinavé od jídla. Tvář měl hnusnou a špinavou a dominoval tomu masivní červený nos.

            „Hledám průvodce.“

            „Tak to jste na správným místě, pane. To jste měl říct hnedka. No podívejte. Účtuju si dvě zlatý na hodinu a vezmu Vás kamkoliv. Prošel jsem kdejaké nebezpečné bažiny a pouště. Putoval jsem na konec světa, abych zjistil, že je to ten špatný, a nakonec jsem přepravoval přes Říši tchýni krále Bolislava.“

            „No víte, já chci jen na jedno.“

            Průvodce to zvážil s rychlostí legislativního procesu, aby konečně promluvil: „A kam by to mělo být?“

            „Do hospody U Vyprahlého kaktusu. Pokud se nemýlím.“

            „Hm. To by šlo. Kdysi jsem tam ale umřel, protože jsem trpěl dehydratací a měli zrovna zavřeno.“

            „Věřím, že teď to bude v pořádku. Je sezóna,“ konstatoval Křivdík.

3

Následující ráno se vydali na cestu.

            Vydali se po Hnědé stezce. Nemá cenu zde popisovat celou strastiplnou cestu. Za zmínku stojí jen několik událostí. Jedna z těch lepších je určitě jejich průchod lesem.

            Hnědý les – jak název napovídal – byl skutečně hnědý. Autor názvu zřejmě neměl valnou představivost. Přitom je zde nekonečně mnoho jiných přídavných jmen, které les popisují. Například: strašidelný, temný, nebezpečný, slizký, obrovský a zábavný – poslední přívlastek vznikl propagací místní čarodějky, které bohužel došly děti.

            „Není to tu tak zlé. Jen je důležité si dát pozor na čarodějnici, ale ta bydlí na druhé straně. Spíše bychom si měli dělat hlavu z hejkala, ale když budeme ticho. Nic zlého se nám nestane. Ostatně jsem tudy prošel již několikrát,“ upozornil tichým hlasem průvodce, který se ráno představil jako barbar Sinak.

            „Já tolik ukecaný nejsem, takže to zvládneme,“ odpověděl nervózně Křivdík.

            „Já bych tu pusu nezavřel,“ uchechtl se Sinak. „Řeknu Vám vtip. Víte, jak je bar na druhou?“

            „Hm. Netuším.“

            „Barbar.“

            Hustým lesním vzduchem prolítlo uši rvoucí zavřeštění jako kámen, kterým dřete o valchu.

            Existuje přirovnání z deště pod okap. Abyste ho ale správně pochopili, je nutné znát události, které se nyní stanou.

            Křivdík se úkosem podíval po barbarovi, který na něj hodil vyděšený pohled, který říkal a jsme v řiti.

            Oba se dali rychle na útěk.

            „Kousek odtud je palouček, kam v tuto dobu hejkal nepůjde, bohužel je obklopená lesem a nevím, co budeme dělat potom,“ vysvětloval Sinak.

            Běželi doslova o život.

            Když se Křivdík otočil, spatřil hejkala v celé své kráse. Byl zarostlé, statné postavy. Obličej měl zarostlý a nešlo nijak říct, jakého je pohlaví. Od pohledu jste však věděli, že s ním nechcete přijít do bližšího kontaktu, protože samotné hejkání mluvilo za vše, ale navíc mu nedočkavostí lítali sliny od pusy.

            Palouk už byl nadosah, bohužel ve stejné pozici se nacházel i hejkal. Už už se natahoval a chybělo pár centimetrů, když muži vyskočili a dopadli do svěží zelené trávy.

            Hejkal stál na pomyslném prahu mezi lesem a loukou a divoce se na ně díval. Pak zařval, až si museli zakrýt uši, ale nakonec zmizel.

            Nyní nastal pravý okamžik k pochopení rčení výše.

            Na druhé straně louky, kterou příjemně ozařovalo slunce, si to šinula v černé volné sukni a košíčku na předloktí čarodějnice. Zpívala si.

            „No toto! CO TO MÁ BÝT?!“ zařvala na ně, když je spatřila.

            „Čarodějnice!“ vykřikl Sinak.

            Babizna se za nimi rozběhla a začala po nich házet červené koule, které vytahovala z košíku. Ty, když se něčeho dotkly, vybuchly.

             „Utíkej!“ hulákal barbar.

            Nyní se stalo několik věcí naráz, takže je důležité, aby byly správně popsány.

            Křivdík nevěděl, kam se má vydat. V lese ho čekal hejkal a na louce čarodějnice. Proto se rozhodl, že bude běhat po obvodu louky a nezastaví.

            Barbar se chtěl dát taky na útěk, ale jakmile viděl, jak tuto situaci vyřešil Křivdík asi jediným možným způsobem, vytasil meč a vyrazil na čarodějnici.

            Nejstěžejnější věc sehrál hejkal. Ten, když slyšel, že se něco děje, vrátil se. Chvíli netušil, o co jde, ale nakonec spatřil čarodějnici.

            Ihned zapomněl na pravidla a vskočil na louku. Rozběhl se proti ní a řval: „KVĚTINKOOO“.

            Následně spatřila i ona jeho a vydala se za ním.

            „Jiříčku!!!“

            Vpadli si do náruče a začali se líbat.

            Barbar využil situace a rozběhl se napříč loukou. Na konci chňapl udýchaného a vysíleného Křivdíka a vyvedl ho z louky.

            Za půl hodiny rychlé chůze opustili les a ocitli se na konci Hnědé stezky. U průlivu Yilien, přes který vedl dlouhý dřevěný most.

            „Nyní se připravte na stepi, ale ty jsou ještě procházka růžovým sadem. Potom, příteli, potom nás čeká jen poušť. Nekonečné písečné moře. Budete si přát, abyste se vrátil do lesa. V horším případě budete toužit po smrti. Neustálé nad námi budou kroužit supy a olizovat si ty svoje mrzké jazyky. Nu což. Tak jdem,“ barbar se vrhl na most a Křivdík ho následoval.

4

Po sedmi dnech cesty se ocitli na hranici s pouští. Vyhlíželi na ně nekonečné pustiny písečných dun.

            „Tak příteli. Jsme zde. Cestou jsme sice potkali stádo naštvaných turů, agresivní domorodce, a dokonce i drastické střevní potíže, ale to vše oproti tomuhle bylo nic.“

            Křivdík hlasitě polkl.

            „Možná jsem měl najmout i čaroděje,“ konstatoval Křivdík.

            „Čaroděje?“ uchechtl se Sinak. „Ten by vám tu byl prd platný.“

            „Ne, ne. To se pletete. Každý má mít svého čaroděje.“

            „To jsem jakživ neslyšel,“ zabručel barbar.

            „Ale ano. Však víte. Vždycky musíte mít s sebou čaroděje. Takového s holí, která svítí, když potřebujete. A umí zavolat orli a všude byl a všechno zná.“

            „Tak o tom vážně nic netuším.“

            Křivdík se dále nepokoušel, protože věděl, že je to zbytečné.

            „Podívejte. Nemůže tady někde ze země číhat taková hnusná tlama s chapadly?“ zeptal se vystrašeně Křivdík.

            „Tak to pochybuju. Tady žádné čaroděje a díry nehledejte. Zato jsou zde užovky písečné, sklípkani, agresivní hlodavci, supi a kdovíco ještě. A to jsem vyjmenoval jenom místní faunu. Ale hoho zdejší flóra…“

            A tak šli, protože nic jiného jim nezbývalo.

            Po dvou hodinách chůze, kdy viděli jen písečné duny a sem tam nějakou tu fatu morgánu, si řekli, že si odpočinou.

            Sedli si do závětří jedné z dun a svačili.

            „Pane Sinaku. Když takhle sedíte v tureckém sedu, je velmi pozoruhodné, že máte oči ve stejné výšce jako já. Přitom jste minimálně o půl metru vyšší,“ podivil se Křivdík.

            „Doprdele. Zvedněte se rychle. Tekutý písek!“ zařval barbar.

            V tuto chvíli je důležité říct, že kdysi dávno žil na tomto území národ cutisovanů, kteří věřili, že tekutý písek je kůže samotného Boha AdCutise a tím, že vás písek pohlcuje, jste vlastně pozváni do jeho božské říše. Proto se tento národ nikdy nesnažil z písku vyprostit. Zároveň proto zřejmě vymřeli.

            Bohužel naši dva členové výpravy tento zajímavý fakt nevěděli, a i kdyby, zřejmě by neměli zájem stát se stálými členy bohovy společnosti.

            V dané situaci mohli dělat pouze následující: a) kdyby se zmítali, písek by je pohltil rychleji a jejich konec by byl snesitelnější, b) kdyby se přestali hýbat, písek by je i tak pohltil, ale zato by se mohli déle pokochat krajinou nebo za c) přivést na svět barbarovu bývalou ženu.

5

„Hele, dělejte přesně, co Vám řeknu. Je to jasné?“ vyhrkl Sinak.

            „Jo. Ale říkejte,“ pospíchal Křivdík.

            „Chyťte tamten můj batoh a vytáhněte z něj malou zlatou krabičku.“

            Křivdík se chvíli snažil dosáhnout batohu, ale byl již po pás v písku a batoh moc daleko, ale nakonec se mu podařilo chytit jeden popruh a batoh si přitáhl.

            Šmátral v batohu a vytáhl krabičku.

            „Co mám dělat?“ zeptal se a nervózně si ji přehraboval v rukách.

„Otevřete ji, ale pozor. Musím vás rychle upozornit. Je to moje ex, která mě před dvaceti lety strašně naštvala a já ji za trest vložil do téhle krabičky.“

Křivdík krabičku otevřel a z ní ihned vyšlehlo fialové světlo.

Kousek od nich stála statná, svalnatá žena, která měla koženou podprsenku a bederní roušku. K pasu měla připnutý velký stříbrný meč a od jejích blond vlasů se odrážely sluneční paprsky.

„Podívejte, koho pak to tu máme a kdo potřebuje pomoc,“ barbarka se začala ďábelsky smát.

            „Ahoj, Gloris. Jak se máš?“

            „No tak podívej ty jeden idiote. Tak já ti něco řeknu a ty mě za to uvrhneš do vězení, ale když ti hoří za zadkem, tak si na mě vzpomeneš a vzkřísíš mě z mrtvých.“

            „Omlouvám se, zlatíčko.“

            Pánové už byli mírně ve stresu, protože písek se začínal dotýkat jejich krků.

            „Tady žádné omluvy nepomůžou. Já chci vidět, jak trpíš.“

            „Prosím. Sličná dámo. Pomozte nám. Tady pan Sinak vám dozajista splní každé Vaše přání, jakmile nás vysvobodíte,“ prosil Křivdík.

            „Hmm. Vážně?“ podivila se.

            „A-ano, ty moje pusinko.“

            „Dobře. To by teda šlo.“

            Na poslední chvíli, kdy už písek skoro vnikal do pusy se začali muži zvedat až stáli opět na svých nohách.

            „Za ty roky jsem se naučila kouzlit. Víte Sinak situoval mou krabičku do knihovny s magickými svazky,“ usmála se Gloris. „Kam máte namířeno, pánové?“

            „K Vyprahlému kaktusu,“ odpověděl Křivdík.

            „Tam to miluju. Šup. Ať jsme tam co nejdříve.“

            „Tak jdeme,“ vyzval Sinak.

            Gloris zakašlala.

            „Nezapomeň na nekonečná přání, můj milý. A hned ti uložím první. Do té hospody mě doneseš na zádech. Šup.“

            Sinak byl dostatečně inteligentní, aby mu došlo, že odporovat rozzuřené ženě, která dvacet let studovala magii, není dobrý nápad. S povzdechem si ji vyšvihl na záda a naše – nově tříčlenná – skupina se vydala dál za brebentění barbarkyně.

            „No jako podívejte. To víno, co tam mají je to nejlepší na světě. Můžu se po něm utlouct, ale otázka je, jestli ho po dvaceti letech mají, protože jako někdo mě uvěznil a…“

6

Naše skupina vstoupila spokojeně do pajzlu a rozhlídla se. Nikomu se tam evidentně nelíbilo, ale co se dalo dělat.

            „Dobrý den. Mladý muži, prosím Vás, sklenku Vašeho nejlepšího vína,“ požádala svůdnicky Gloris barmana.

            „Jistě.“

            Za chvíli dostala sklenici tmavě zeleného vína a spokojeně si pochutnávala.

            Kromě nich byl v místnosti jen barman a podivný tichý muž s kloboukem na hlavě.

            Sedli si za bar a odpočívali.

            „Venku je teda vedro. Tady to jde,“ řekl Křivdík.

            Do hospody vstoupil další muž, který upoutal pozornost všech.

            Měl bílé vousy a dlouhé vlasy. Jako oblečení mu sloužil jen blyštivě bílý závoj.

            „Dobrý den, výčepní. Kaktusové pivo, prosím. Dneska mám nějaké vyprahlé hrdlo,“ požádal mile. „No to si ze mě děláš prdel. TO JSTE VY!“

            Vytřeštil prstem po skupince.

            „Co prosím?“ zeptal se Sinak.

            „Vy dva! Nechtěli jste vstoupit do mojí říše. Ale to teda ne. To by teda nešlo.“

            Z jeho prstu vystřelil blesk a trefil Sinaka, který spadl na podlahu. Barman mezitím nezahálel a schoval se statečně pod pult.

            Gloris doslova vystřelila a začala starého muže škrtit.

            Křivdík zase nevěděl, co má dělat. Utéct? Bojovat? Tolik otázek a možností. Podíval se na spáleného Sinaka, který jako by se začal propadat do dřevěné podlahy, což bylo nemožné, ale dělo se to.

            Gloris bojovala, ale prohrávala. Muž ji chytil taky pod krkem, ale jeho síla se nedala rovnat s Glorisinou.

            Chvíli nato zavřela oči a spadla na zem.

            „Tak to by skoro bylo. Ještě ty,“ ukázal na Křivdíka.

            Pomalým dramatickým krokem se k němu vydal a zákeřně se smál. Už už si protahoval svoje prsty a masíroval ruce, když ho někdo zezadu majzl po hlavě lahví od kaktusového likéru a on upadl do bezvědomí.

            Křivdík se ihned podíval po svých kamarádech. Sinak přestal mizet v podlaze a pomalu se chtěl zvednout. Gloris začala dýchat a unaveně rozevřela oči. Barman stál na svém místě a leštil sklenici.

            Křivdík se tázavě podíval na tajemného muže v klobouku.

            „Děkujeme. Bez Vás bychom to nezvládli. Víte, mám pocit, že Vás odněkud znám.“

            „To pochybuju. A nemáte za co, samozřejmě,“ řekl laskavým hlasem muž.

            Bůh na zemi se zatřásl.

            „Bojím se, že bychom měli odejít,“ upozornil Křivdík.

            „To byste nejspíše skutečně měli, ale můžu Vás o něco požádat?“ zeptal se muž.

            „Samozřejmě. Cokoliv.“

            „Vezmete mě s sebou? Já jsem tudy procházel se svým průvodcem a on mi utekl a já nevím, jak odtud. Barman mi moc nepomohl.“

            A tak naše výprava získala nakonec čtvrtého člena a zdárně se vydala na cestu zpátky do města.

            Venku je hřálo příjemné slunce, které se zrovna chystalo ke spánku, a o to víc zářilo sytě oranžovou barvou.

            Byl to tichý podvečer, který rušilo jen hudrování Gloris.

            „No podívej kamaráde, za to, co se tu stalo a ty si nám nepomohl, platíš ty. A to bude ta nejmenší věc, kterou můžeš udělat. A jestli mě ještě někdy naštveš, tak uvidíš takovou melu, že…“

---

[1] Pozornému čtenáři jistě došlo, že i když zde zatím příběh našeho tajemného muže končí, je to taková Čechovova zbraň. Tudíž můžeme jeho návrat očekávat. Třeba dokonce v podobě Deus ex machiny.