Smrtící teplo

     Zdravím, rád píšu a dlouho jsem přemýšlel, jak své výtvory poslat do světa. Nakonec jsem se rozhodl si vytvořit blog a hnedka začnu svojí pololetní slohovou prací. Doufám, že se vám bude líbit. Dal jsem si ni záležet. 

Smrtící teplo

(sci-fi-povídka)

Předmluva

 

            „Příběh se odehrává v roce 2084, šest let po tepelné válce. Počkat, vy vlastně nevíte, co to  je. Tak mi nechte chvíli na vysvětlení. Slunce se ze dne na den začalo rapidně oteplovat, doteď nevíme, proč tato situace nastala. Ale zase zpět. Teplota Země se poté zastavila na 40 stupních Celsia. Svět tím dostal ránu, která způsobila nevídané vymírání, hladomor. Tepelná válka skončila, když počet obyvatel na planetě zamrzl na půl miliardě lidí.

            Náš příběh se bude odehrávat v Brně, kde musí bok po boku společně žít „kmen“ s malou komunitou lidí. Tento „kmen“ žije ve Staré radnici, která je svou věží vhodná pro ostřelování. Do  velkého sklepení se vejde hodně věcí. Disponuje i velkými sály. Ty jsou využívány jako hodovní.

            Teď už ale konec předmluvy, vrhneme se na mluvu.“

 

            „Gidkerme! Mám ho zastřelit?“ tázal se rozklepaným hlasem mužík, který v ruce držel „sniperku“ a na hlavu si nasadil plynovou masku. Oblečení měl kožené a na povrchu pro větší ochranu železné. Na hrudi byl vidět nápis Odstřelovací stráž.

            „Zabij ho, je to jenom zbytečný Stroker, ale nesmíš jej minout, kdybys minul...“

            Vtom jej muž přerušil. „Ano, tak by přivolal posily.“ Naštvaným hlasem chtěl poukázat na skutečnost, že s touto informací již byl seznámen. Jakmile to dořekl, ozval se výstřel. A dříve než to Stroker stačil zaznamenat, ležel s dírou v hlavě na zemi.

            „Škrrr,“ ozvalo se z vysílačky, kterou měl Gidkerm na opasku.

            „Ano, pane!“ řekl Gidkerm.

            „Okamžitě se vraťte, za chvíli tady bude bouře, 60 stupňů Celsia. Hned dovnitř.“

 

 

O 3 hodiny později

 

            Přibližně 40 mužů se sešlo ve Freskovém sále, to je asi ta nejzajímavější místnost v celé radnici. Disponuje těmi nejhezčími freskami. Všichni seděli u jednoho velkého stolu. Až na Krále, ten se usadil na vyvýšené podlaze na pozlaceném trůně. Byl to Král Birder. Všichni se smáli a hodovali až do chvíle, než nakonec promluvil. Říkali mu Král apokalypsy.

            „Sešli jsme se tu dnes, abych pasoval Gidkerma na čestného zástupce odstřelovací stráže.“

            Pro Gidkerma to byla největší událost v životě. Už strašně dlouho usiloval o toto místo,  je to nejvyšší hodnost, jakou může někdo jako on získat.

            „Přistup, Gidkerme.“

            Vstal a rychlým krokem z nedočkavosti přiběhl k němu.

            „Tímto tě pasuji na čestného zástupce stráže.“ Tím se stal Gidkerm šéfem stráže a měl z toho takovou radost, že si zašel do sklepení pod radnicí, kde sám vypil dvě lahve Dom Perignon, které tam zbyly ještě z minulosti a jenom vyčkávaly na vypití. Opil se doslova pod obraz, až si z toho zalezl do otevřeného sudu na víno, kde strávil noc.

            Ráno si ještě zašel do krčmy U Splašené slepice. Nacházela se v podzemí, takže se tam dobře hodovalo. Vzal si jedno pivo a navrch husu na oběd s sebou.

            Byl si jistý, že půjde na věž. S maskou na sobě otevřel dveře a vstoupil na ochoz, kde viděl pěkný houf lidí, jak shlížejí dolů na nádvoří. Rychle se k nim přivalil, aby co nejrychleji zjistil, co se to tam dole vlastně stalo. Spatřil Variona, mladého Termanova synka. Terman byl starý alchymista, který měl alchymistickou dílnu dole ve sklepení. Co byste v ní našli? Například  různé baňky, lektvary, všemožná zvířata. Z těch byli nejzajímavější kanárci, jeden se jmenoval Pi a druhý Ano. Ti jej varovali, když začala do vzduchu unikat nějaká jedovatá látka.

            Varion byl Gidkermův učeň. Naučil jej všechno, co uměl on sám. V podstatě to byla jeho kopie.

            „Jak se to jenom mohlo stát? Sám rozhodně vypadnout nemohl. Co se stalo?“ Rozklepaným hlasem se tázal všech z toho houfu.

            „Někdo jej musel vyhodit, Gidkerme, ale kdo, to vážně nevím. Blbé je, že to mohl být kdokoli,“ odpověděl na otázku nějaký náhodný člověk, který byl odhodlaný mu říct, co se stalo, a ne jen tak na něj blbě koukat.

            Gidkerme z toho byl v rozpacích. Několik dní chodil sem a tam. Neustále přemýšlel nad tím, kdo něco takového mohl udělat, přece není normální jen tak někoho usmrtit. Podílel se i na uspořádání jeho pohřbu. Byla to pro něj maličkost, když si ho, jak jsem již říkal, vypiplal k obrazu svému. Následujících šest dní se neodvážil vstoupit na ochoz, ale jednou si to situace vyžádala.

            Útok Toriků! Nemilosrdných příšeráků, kteří létají od místa k místu a plení je. V době, kdy se blížili, seděl Gidkerm v krčmě a snažil se s pomocí alkoholu zapomenout na nešťastnou událost. Vtom jej vyrušil jeden ze stráže.

            „Gidkerme, rychle nahoru! Jsou tu Torici!“ I když byl v ten okamžik opilý, věděl, že je zle. Rychle vstal z dřevěné židle a okamžitě se vrhl nahoru. Mezitím položil otázku, co už zničili.

            „Zničili už bývalé nákupní centrum a Špilberk, naše druhová základna, taky padla. Už jsem povolal všechny stráže do akce, ale bude to náročný souboj.“

            Během ani ne pěti minut vyběhli nahoru s lukem v ruce a šípy na zádech. Vrazili doslova do rozbouřeného pekla. Gidkerm okamžitě nachystal luk, a když vkládal šíp do tětivy, srazil jej Torik. Padl v křiku dolů, na malý moment přestal vnímat okolí, chvíli si určitě myslel, že je s ním konec, naštěstí ho zvedl mladý kluk ze stráže. A on se hned vzpamatoval a začal odznova, tentokrát se mu to musí povést. Nasadil šíp do tětivy a zamířil na Torika, vystřelil, šíp letěl přímo Torikovi do hrudi. Muž už letěl k zemi, ale to však nebyl konec, to zdaleka nebyl konec.

            Jakmile natahoval druhý šíp, z nebe se přivalil Torikor, nejvzácnější z Toriků. Je asi jen 4procentní šance, že se vylíhne, a teď tu byl v celé své kráse. Větší a silnější.

            „Všichni rychle na něj!“ zařval Gidkerme. „Nesmí sem doletět, jinak bude konec!“ 

Soustředili se na něj, snažili se jej zasáhnout. Natahovali tětivy a stříleli, co jim síly stačily, ale i tak to bylo málo. Nestačilo to. Gidkermovi docházely síly. Ještě minuta a lehne vyčerpáním na zem.

            Torikor se nevyhnutelně blížil a bylo mu úplně jedno, že do něho střílí dvacet lidí.

            Ozval se silný lidský řev. Vytvářel se na střeše věže. Postarší muž si připravil nůž. Skočil ze střechy přímo na Torikora a ten zařval bolestí. Společně s neznámým padal k zemi. Ostatní Torikové se lekli smrti šéfa a ihned se otočili a letěli pryč. Ještě se nestalo, že by člověk zabil Torikora.

           

            Všichni se po velkém boji sešli ve Freskovém sále, kde Král apokalypsy povzdechl nad všemi mrtvými, kteří se nebáli obětovat vlastní život, aby zachránili jiné. Později se přesunuli do krčmy a hodovali, ale neproběhl zde žádný typický šťastný hod. Muži truchlili, i když byli rádi, že vyhráli. Bohužel cena za výhru byla veliká.

            Gidkerm se díky boji zbavil alkoholismu, ale brzy začal pít znovu. Upadal do depresí. Nejen kvůli smrti Variona. A když už jsem u něj, Gidkerm za pár týdnů zjistil, že Varion spadl z ochozu sám. Předváděl se před dívkou, a když se jednou nešťastně naklonil, spadl. Tížila jej i smrt jiných. Hlavní bolístkou pro něj zůstávalo, že vůdce Toriků nezabil on, přece jen je hlavním hrdinou příběhu. Nu, co se dá dělat.

            A jaké ponaučení nese tento příběh? Asi žádné, některé příběhy ponaučení nemají. Možná jedině, že hlavní hrdinové nemusí vždy vyhrávat, ale nejsem si tím tak jistý.