Prozření draka

     Zdravím, tak už jsme se všichni ocitli v před vánočním čase. Dnes když vychází tento příspěvek tak je poslední adventní neděle. A v sobotu máme Vánoce. Takže touto jemně strašidelnou povídkou bych Vám všem chtěl pořád hodně štěstí a krásné a veselé Vánoce.

 Prozření draka

            Někdy nám přijde den delší občas zase kratší. Někdy je pro nás smutný a jindy veselý.

Ale když už je den dlouhý a smutný zároveň je to něco nepříjemného. Většina mužů řeší takovýto pochmurný den alkoholem.

     Takovýto den měl i jeden dělník z Číny. Pracoval dnem i nocí za minimální mzdu, takže pochopitelně si po šichtě na něco do hospody zašel. Ta hospoda, do které každý pátek mířil, se jmenovala Prozření draka. Upřímně nebyla nijak zajímavá. Taková malá celkem i hnusná putyka, ale lidé ji z jakéhosi podivného důvodu měli dost rádi. Když se tam tedy blížil v ošuntěném oblečení zašlou, špinavou a tmavou uličkou spatřil budovu s červenými sloupy. Muž s černými vlasy a asijskýmaočima zatlačil na dveře. Náhle se ocitl uvnitř. Všude stálo pár bambusových stolů. Vzadu ležel jeden kulečník, na který se se shora smálo světlo. Vpravobyl umístěný bar, ke kterému ta osoba mířila. Sedl si na koženou sedačku. Barman k němu za chvíli přišel. Typický barman s červenou košilí a černou zástěrou. „Dobrý den, tak co to bude?“ zeptal se. „Dal bych si Prozření draka.“ To je, jak už Vám nejspíše došlo místní specialita.  Samo o sobě je to láhev, ve které je naložený had, ten v roztoku vypadá jako typický čínský drak. Uvnitř zraje rok, poté je připraven k vypití. Tedy ne on, ale ten likér.

         Tak ho tedy dostal v takové malé štamprli. Kopl to do sebe a okamžitě se mu začala motat hlava. Náhle spadl do kómatu. Objevil se v prázdné tmavé místnosti. Seděl na židli, ze které se však rychle zvedl. Rozhlédl se, ale jediné co stálo za pohled, byly dveře před ním. Došel k nim a vzal za kliku. Dveře se vzápětí otevřely a on se ocitl v otevřené scenérii. Jeho výraz říkal vystrašenost, ale tohle i tak není jeho první koma. Tam kde se teď dostal, žila různá vegetace. Představte si to jako normální přírodu, kde jsou lesy, velké louky s kopci, krásná obloha, potůčky čiré vody, jediné co se nepodobalo naší scenérii, byla barva, ta totiž šířila mnohem světlejší barvou, také žádná zvířata se zde nepásla, ptáci nezpívali své romantické básně. Prostě tady zdechl pes. V dálce však zahlédl dřevěnou chaloupku. Hned se k ní instinktivně vydal. Šel po celkem vzrostlé louce. Vše se převlékalo za skutečné.

            Po čtvrt hodině cesty se dostal ke dveřím chaloupky. Zaklepal, chvíli nejistě čekal a vešel. To co uviděl, bylo skutečně divné. Samé stoly, naproti bar. Prostě obyčejná středověká krčma. Za barem stál vazoun, který zády k němu něco umýval. Když si sedl, otočil se. „Co to bude?“ řekl hlubokým hlasem. „Pivo“ Za okamžik ho měl na stole. Začal pomalu upíjet. Barman se na chvíli oddálil. Pak se divně vrátil zády k němu. A zase umýval sklenici. Když v krýgluzůstala jen polovina, barman se v okamžiku napití předklonil a následně se rychlým švihem narovnal k němu. V ruce držel červenou nastartovanou motorovou pilu. „Ted tě zabiju.“ Zařval, přeskočil bar a vrhl se na něj. On se obratně otočil, v mžiku začal chvátat ke dveřím. Cestou se ani neotáčel. Opět zatáhl za kliku, čímž dveře otevřel.

Stál v jakési místnosti. Už ho naštěstí nikdo nechtěl zabít. Tahle místnost se ničím nelišila od té předchozí. Jediné co se stalo jiným, byl podlouhlý zelený stůl uprostřed. Na něm ležela svlečená mrtvola. Člověk to však nebyl, připomínalo to typického filmového mimozemšťana. Tenhle však nic nedělal, jenom tam tak ležel. Své obří černé oči, měl ale otevřené. Což nahánělo opravdový strach. Chvíli jenom nevěřícně obcházel „mrtvolu“ pak se doteď nečinné dveře rozevřely. Jimi prošli dva muži v žlutých skafandrech. Jeden z nich se začal upřeně dívat na asiata. „Co tady sakra děláte?“ Zvedl vysílačku, která celou dobu visela na opasku. „Okamžitě sem někoho přiveďte. Je tady nepovolaná osoba.“ V ten okamžik se mužové rozdělili. Každý se pomalu blížil k němu. Za chvíli se ho skoro dotýkali. Skočili po něm. Asiat se zcela normálně začal ošívat. Mrskal sebou, to ale nestačilo. Když mu došlo, že nic nezmůže, přestal a další lidé co si pro něj přišli, ho odvedli do úplně stejné místnosti, jako předtím, vlastnila i stejný stůl. U toho stolu seděl muž v černém saku a na očích měl černé brýle. Za mžik byli oba za stolem. „Můžete mi vysvětlit, jak jste se sakra dostal do nejzabezpečenější budovy v USA?“ řekl dost naštvaným hlasem. „Můžu se zeptat, v jaké to zabezpečené budově to jsem?“ agent na něj chvíli nevěřícně koukal. „Takže mi chcete nakukat, že ani nevíte, že se nacházíte v Area-51?“ Oba se na sebe zase začali je tak koukat. „Víte vy co, nemám čas se tady bavit s nějakým idiotem.“ Jakmile domluvil, vytáhl zbraň, zamířil na něj a vystřelil.

            Utrpení kam se člověk podíval, jo je v pekle. Tohle peklo vypadalo, jako z pohádky. Všude červená barva a láva. Různé trhliny. Nejvýraznější byl však křik, ten se ozýval ze všech stran. S otevřenou pusou se rozhlížel, když za ním někdo přišel. Ďáblova dcera. Červené šaty, rohy, no prostě ďáblice. „Vítejte, děkujeme, že jste si vybral zrovna naši společnost. Vážně si toho ceníme, když jste si mohl vybrat z konkurenčních HellHell nebo GoodHell. Vážně si toho ceníme. A jako dárek Vám dáme měsíční pobyt zdarma.“ Řekla velice radostným a příjemným hlasem. Tohle opravdu nečekal. „Budete si jako první přát vaření v kotli nebo snad natahování?“ zeptala se. On na ni chvíli jen tak civěl, jak slepá patrola. Dokud konečně neřekl. „Dal bych si to vaření, prosím.“ Rozešla se a on ji následoval. Došli k obřím železným kotlům. Pod nimi krásně hořel oheň. Vyšel po řebříku. Hupl do vařící vody. Okamžitě spustil. Jeho řev byl nesnesitelný. Za chvíli přišel o vědomí, potom se jeho tělo pomalu potopilo.

            Teď se ocitl v malinkaté chaloupce. Ihned mu však došlo, o co se jedná. Sedm malých postýlek a jedna dívka za plotnou. Sedm trpaslíků. Řekl si, že tady se nemůže stát nic zlého. S poklidem poslechl Sněhurčinu pozvánku k jídlu. Zasedli společně s ním za dlouhý dřevěný stůl v malé místnosti a začali jíst. Na talíři se zjevila jakási nepohledná kaše, ale cestování dá zabrat, takže si dal do nosu. Jakmile tu šmakuládu dojedli, Sněhurka talíře odnesla. Vtom se jeden z trpaslíků odsunul od stolu, zalezl na vteřinu pod stůl. Následně se zvedl s kulometem. Všechny včetně Sněhurky, asiata a všech svých druhů zabil. Nešlo se v takové rychlosti vyhnout kulkám. Prostě to nešlo.

            To je už, ale daleko od asiata. Ten se vzbudil v té samé krčmě, ve které usnul. S vystrašeným výrazem lapal po dechu. Jakmile to rozdýchal, zvedl se ave zcela  spořádaném stavu odešel.  Při odchodu si ještě všiml muže ležícího na baru.

            Tak to byl ten zázračný likér, který mnohé provede záhadným světem. Všem to ze začátku přijde divné, ale pak si tento svět chtějí zkusit znovu a znovu. Proto je asi tato hospoda tak oblíbená. Lidé zde najdou útěchu a radost. I přes to, že bývají vystrašení. Jsem si jist, že tohle nebyl asiatův první ani poslední likér.