Kohoutek

 Zdravím, je poslední den měsíce, což je pro mě výjimečně stresující čas, protože ve škole píšu hodně testů, musím odevzdat ještě jeden větší projekt do soutěže a nakonec zde mám tento text, který - jak doufám - výjde v následujícím čísle školního časopisu, kde jsem nově "redaktorem".

    Nakonec můžu jen popřát strašidelný a děsuplný Halloween, který zpříjemní tato znepokojivá povídka.

Kohoutek 

“Každý existující se rodí bez důvodu, přežívá ze slabosti a umírá náhodou.”

Jean-Paul Sartre

“Velký bratr tě sleduje.”

George Orwell, 1984

 

Když jsem kdysi dávno četla nějakou kakotopistickou knihu, hlavní postavy většinou jméno zapomněli, protože nebylo důležité. Já si tehdy říkala, že to není možné a mně by se to nestalo, ale nyní, když se kdysi pouhé zlé noční můry staly realitou, jsem svědkem, kdy se má vlastní psychika pomalu rozpadá a začalo to u zapomenutí mého vlastního jména.

            Myslím, že začínalo na písmeno M, nebo to bylo A? Tyto otázky jsou dnes již zbytečné, protože jen zatěžují mozek od podstatnějších věcí. Dnes jsem pouze číslo patnáct. Tak mi říkají v továrně, kde pracuji. To číslo se mi líbí. Je liché a dá se dělit pětkou, trojkou a jedničkou. Není prvočíslem a je odmocninou ze dvou set dvaceti pěti. (V dnešní době sice nikdo nepočítá a taky jsem to z větší části zapomněla, ale tyto malé numerické operace zvládám.) 

            Doma jsem dvojkou, protože můj muž je jednička a děti jsou trojka a čtyřka. Mé domácí číslo – jak se mu říká – je také zajímavé, protože je to jediné sudé prvočíslo. Jsem spokojená.

 

Život na předměstí metropole je skromný a já to tak mám ráda a užívám si to. Je sice válka, a to hned na několika místech v Evropě, ale nevím, s kým válčíme, ani kdo vyhrává a vůbec mě to netrápí, protože naši vojáci to zařídí. To ví každá spořádaná žena v domácnosti.

            Je listopadové ráno a já si obyčejně přivstala a vydala se do kuchyně, uvařit snídani manželovi a dětem. Zapnula jsem si rádio a vytáhla pánvičku. V rádiu mluvil mladý reportér. Dnes hlásím z fronty postup kupředu. Našim vojákům se úspěšně daří porážet nepřátelskou armádu. Povídal distingovaně.

            Skvělé zprávy hned z rána. Vyhráváme, a přitom se nemusím trápit informacemi typu s kým a kde.

            Naliji na pánev trochu oleje, protože toho je nedostatek a pak rozklepnu čtyři vajíčka, ty jsou na tento týden poslední. Kdysi jsme měli vlastní slepice, ale alespoň máme méně práce, méně starostí i problémů.

            Máme i slaninu, takže tu osmažím taky a jídlo rozprostřu na čtyři talíře, které položím na dlouhý stůl. Předtím jsme měli kulatý, ale v čele musí sedět manžel. Zde platí symbolismus.

            V míse udělám jednoduché těsto na bábovku. Vymažu formu máslem a hrubou moukou. Těsto ve formě nakonec vložím do rozehřáté trouby a na mojí minutce ve tvaru žlutobílého kohoutka nastavím dvacet minut.

Jednička usedá za stůl. Věnuje mi jen letmý pohled, ale to nevadí. Za okamžik přibíhají trojka a čtyřka. Sedíme všichni spokojeně spolu. Co víc si přát? Rozbolí mě břicho, ale vím, že to nebude nic hrozného. Nemáme bohužel tak kvalitní vodu, ale nic si z toho nedělám, protože to by Generál nedovolil. On se o nás stará narozdíl od předchozích. Ty jsem sice nezažila, ale vím o nich, protože jsme se o nich učili ve škole. Jeden horší než druhý.

Za chvíli se musím obléct a jít do práce, ale zatím ještě posedím, protože jsem blízko od trouby, která hezky hřeje.

Náhle jsem si vzpomněla na něco krajně ožehavého. Jednou, když jsme uklízely hnusný plesnivý sklep naší holčičí školy, skončila mi v ruce kniha. Ty už dnes neexistují vůbec a již v té době byly spíše vzácností. Jednalo se o učebnici českého jazyka. Z dětské zvědavosti jsem ji otevřela a to, co jsem viděla, si pamatuju dodnes. Enejeia. Pomůcka pro slovesné třídy. Knihu jsem ihned nahlásila a paní profesorka ji šla spálit. Neměla jsem ji otevírat, protože tyhle vědomosti jsou zbytečné a jen zatěžují mysl. Na chvíli jsem se zamračila, ale přešlo to. Usmála jsem se.

Dnes je tak krásný podzimní den.

 

Náhle ustrnu, protože mě z jídla vyruší něco skutečně nepříjemného. Občas se to stává a v ten okamžik mi mrzne krev v žilách. Lžička od mého jídla se zastaví v polovině cesty k mé puse.

            Normální lidi to nepoznají, myslím tím muže, protože těch se to netýká, ale my ženy to poznáme po těch letech podle instinktu, protože už se to děje hodně dlouho a poměrně často. V největší tichosti jede po ulicích bílá dodávka. Sirény má vypnuté a šine si to jako sama Smrt, což je dobré přirovnání.

Vím, že je blízko. Nejspíš právě zahnula za roh a nyní je na začátku naší ulice. Překvapuje mě, že jede teď. Ráno. Většinou přijíždí za soumraku nebo úplně v noci.

Tyto chvíle jsou ty nejhorší, protože čekám. Může se to týkat mě, nebo kterékoliv jiné ženy v ulici a ubývá nás. Párkrát do našeho sousedství zavítala. Zbytek rodiny její přítomnosti netuší a ani nebude, protože máme zakázáno vyhlédnout z okna.

Nyní cítím, že dodávka je tak tři domy od nás.

Dva…

Jeden…

Zatajuji dech, abych se mohla úlevně vydýchat. Nejsem to já! Je to dům vedle. Auto zastavuje a z ní vybíhají dva příslušníci pluku masky rudé smrti v černých latexových stejnokrojích a červenou maskou na obličeji směrem k domu. Neklepou a ihned vstupují. Vím, že to je rychlý proces, pravděpodobně ji zastihli taky u snídaně. Vzali ji každý za jednu ruku a berou ji do dodávky. Některé se vzpírají, ale všichni ví, že to je zbytečné. Její muž a děti si musí hledět svého.

Za chvíli je konec.

Žena je násilně dotažena do dodávky a dveře se s bouchnutím zavírají. Tiše se rozjíždí.

Manžel mi řekl, že se půjdeme večer podívat. Takže to nakonec vytušil. Moje nervozita je zřejmá. Ty představení, jak tomu režim přezdívá, mám ráda, jsou zajímavým zpestřením dne. Té ženy je mi líto, mám dojem, že jsem s ní pracovala v továrně, ale na tom teď nezáleží. Až tam přijdu, bude tam již někdo nový a s navazováním nových vztahů nemám problém.

            Těším se na divadlo. Ostatně si za to mohla sama, neměla dělat něco, co je bezpodmínečně zakázané.

 

Pohlédnu na minutku ve tvaru kohouta. Zasteskne se mi po domácích slepicích. Přece jen tyhle vajíčka jsou podivná, ale o tom nesmím přemýšlet, natož o tom mluvit, protože tyhle myšlenky jsou špatné a znamenají výjimečnou návštěvu dodávky, která se dvakrát na stejné místo nevrací.

            Kohout začne zvonit a já se zvedám od stolu.

S myšlenkou na Margaret Atwoodovou.