Bláznění vjelo do párů aneb František Gellner

František Gellner, český básník, prozaik a karikaturista, je řazen mezi anarchistické buřiče (tedy „básníky života a vzdoru“). Žil jako opravdový „bohém”. Díky tomu jej označovali jako „básníka ulice, hospody, hodinového hotelu“, což se i silně reflektuje v jeho poezii. Za zmínku rozhodně stojí například Po nás ať přijde potopa nebo Radosti života.

 Tyto sbírky jsou naplněny ironií a cynismem. Vysmívají se společnosti. Básně vyplývají z jeho reálných zážitků. Mnoho básní bylo díky své jednoduchosti, která se blížila až k próze, dokonce zhudebněno.

Bohužel po začátku první světové války odchází na haličskou frontu, cestou si zřejmě únavou lehá do příkopy vedle cesty a čeká na svůj osud. Skutečné okolnosti jeho smrti ve 33 letech však nejsou známé.

Radosti života (1903)

Bláznění vjelo do párů

Bláznění vjelo do párů
a v hudby potrhlou notu.
Sál byl pln kouře a výparů
piva a lidského potu.

V kole jsem pobyl jen krátký čas.
K tanci mi scházely vlohy.
Hrubci mi šlapali – sper je ďas! –
na reumatické nohy.

Svou holku vzal jsem za ruku,
vyveď ji z divého ruchu.
Šli jsme se nalokat v noční tmu
trocha čerstvého vzduchu.

A když jsme z hospody vyšli ven,
k sobě jsem přitisk ji prudce.
Dech ve vášnivý přecházel sten,
chvět se nám počaly ruce.

Vysokou zdí byl obehnán dům.
Přemilosrdný bože,
jakés to stvořil milencům
tvrdé svatební lože!

 

Novodobé bláznění (Gellnerova báseň Bláznění vjelo do párů přepracovaná do podoby povídky)

Mladý statný synek šel do místní hospody. Když vešel dovnitř, uviděl místnost plnou lidí. Vpravo stál výčep a za ním korpulentní hospodský. Uprostřed se hemžil velký houf osob, které tančily jako v nějakém transu.

Sál se díky kuřákům mastících mariáš naplňoval smrdutým kouřem z cigaret. Taky šlo cítit chmelnou vůni piva a kyselý pach potu.

Muž se odhodlal k tanci. Chvíli se motal ve velkém chumlu lidí. Nakonec kolo opustil, protože usoudil, že na tuto aktivitu nemá vlohy, a to, aby mu lidé šlapali po jeho revmatických nohách, za to nestojí.

Sper je ďas! pomyslel si.

Brzy spatřil svou holku. Objal ji, dotkl se jejích zlatých vlasů a pohlédl jí do modrých očí.

„Půjdeme ven?“ zeptal se a ona jemně přikývla.

Vyšli do noční tmy a ihned začali vdechovat chladný čerstvý vzduch. Muž ji odhodlaně přivinul k sobě a horlivě ji líbal.

Zasténala.

Roztřásli se jim ruce.

Muž ji opřel o tvrdou betonovou zeď, jež skrývala tajemství nějakého domu.

Báli se, že je někdo uvidí, jakmile půjde kolem, ale společnost jim dělala jen můra létající okolo plynové lampy.

Pane Bože, co jsi nám to dal za tvrdé svatební lóže. Ta je! napadlo ho.