Zdravím,

je klišé říct, že měsíc s měsícem se opět sešel od poslední povídky, ale je tomu tak. Je však velmi uspokojivé vidět, že mé příspěvky mají nějaký počet zhlédnutí, který se zvyšuje. Je to skutečně pomalý proces, ale člověk je rád za vše. První tři příčky ve zhlédnutí si drží Klára Strnadelová, Ne Země, ale želva a Hotýlek u železnice. Ani jeden z těchto příspěvků nepřesáhl hranici sta zhlédnutí, ale vezmu-li si, že si to přečetlo osmdesát lidí, zahřeje to u srdíčka, protože je to stejné, jako by mě poslouchal pokaždé celý ročník na škole.

    Většinou nepíšu předmluvu k povídkám, protože je to zbytečné. Mnohem více se mi líbí forma citátů, které používám na začátku. Některé znám předem a příhodně se mi k tématu povídky hodí. Nebo si je vyhledávám podle potřeby. Občas jen chci vypadat chytře. :)

    Tato povídka má bohužel jeden velký problém. Jedná se o nedostatečné rozvinutí hlavní zápletky. Je to způsobené tím, že tuto povídku jsem napsal pro publikaci ve školním časopisu a to si žádá silné omezení rozsahu, takže jsem si musel vystačit se stísněným prostorem, ale to už je život. 

    Nakonec musím poděkovat mé učitelce latiny, protože bez ní by zřejmě povídka nevznikla vůbec, nebo by byla jiná, protože díky ni nyní vplouvám do zajímavé historie a filozofie antiky a doufám, že díky této povídce Vy taky. 

Philosophus

„Být či nebýt? Toť otázka.“

Hamlet, W. Shakespeare

„Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče.“

Seneca

„Slovo filozofie má původ ve starořečtině složením slov φίλος (phílos) = milující, přítel, náklonnost a σοφία (sophía) = moudrost. Znamená tedy „láska k moudrosti“.“

Etymologie slova filozofie

●

René Petreček seděl ve své pracovně a v ruce držel malou kovovou krabičku od čokolády. Dostal ji asi před dvaceti pěti lety ke svým patnáctým narozeninám. Ta značka již samozřejmě neexistovala, ale svého času se hodně prodávala. Krabička měla tak patnáct na deset centimetrů a deset i do výšky. Po těch letech ji René dost ohmatal a opotřebil, takže kdysi svěží modrá velryba na víčku – které vždy s oblibou přezdíval Moby Dick – dnes vypadala smutně a unaveně. Nápis MODRÁ taky zažil lepší časy. Písmeno M a R zmizely skoro úplně, takže nápis spíše hlásal ODA.

            René krabičku otevřel.

            Objevil kartičky. Spoustu kartiček. Tenhle box neměl za úkol uchovávat lístky se slovíčky do latiny nebo starořečtiny, kterých měl ostatně spousty, protože před příchodem různých aplikací neexistovala jiná možnost, jak se efektivně učit slovní zásobu.

            Tahle krabička nesla důležitější úlohu. Tyto kartičky byly kartičky cílů, jak jim René přezdíval. Začal s tím, když ho čekalo přijímací řízení na střední. Kartičku nadepsal: DOSTAT SE NA GYMPL. Dostal se. Pak se to s ním takhle táhlo. DOSTAT SE NA VYSOKOU. MÍT BAKALÁŘE. MÍT MAGISTRA. MÍT DOKTORÁT. OŽENIT SE. UDĚLAT SI DOCENTŮRU atd. Během studia si zavedl i tzv. pětiletky. To vymyslel spíše jako vtípek. Vždycky když nadepsal kartičku PĚTILETKA, znamenalo to, že v průběhu následujících pěti let může dostat na závěrečné vysvědčení pouze jednu dvojku. A plnil to.

            Kdykoliv otevřel krabičku znovu, přejel přes všechny kartičky palcem. Za těch let se jich nastřádalo skutečně hodně, ale ještě se vejdou. Vytáhl poslední. PŘELOŽIT MARKA AURELIA ANTONIA. Hovory k sobě byly samozřejmě dávno přeloženy, ale před rokem se našla dosud neznámá část, kterou, jakožto profesor starořečtiny, dostal pod překladatelská křídla právě on.

            Měl z toho opravdu velikánskou radost. Je jasné, že tento čin zaujme nanejvýše pár lidí z oboru, kteří v České republice žijí, ale zároveň by to mohlo navinout pozornost odborníků na český jazyk a těch není zase tak málo. Samozřejmě se to dotkne i obyčejných lidí ale jen pár. Věděl, že nikdy se nestane známým překladatelem jako třeba jeho oblíbená Stanislava Pošustová-Menšíková.

            Než vytáhl kartičku novou, odložil box a přešel ke gramofonu a zapnul ho. Za chvíli spustil svůj zpěv Frank Sinatra s písní That´s life. Následně se opět usadil a vzal krabičku do ruky.

            Vytáhl čistý nenadepsaný papírek, kterých tam měl vždy pár připravených.

            Tabula Rasa, napadlo ho.

            Čistý list papíru. René se náhle zastavil, když už svíral propisku v ruce a chystal se psát. Není část jeho charakteru, jeho života v těchto papírcích? Možná by je měl spálit. Definitivně by se tím odvázal od materialismu. Měl by zavrhnout veškerou hmotu a… A co? Věřit? Čemu? Splynutí s přírodou. Dát se na duchovno.

            Na tohle sobotní ráno se toho stalo už příliš.

            Rozbolela ho hlava. Krabičku s kartičkami opět odložil a odešel vedle do koupelny se napít.

            Nechtěl se tam vrátit. Absolutně na to neměl náladu, ale chtěl to mít za sebou. Nikdy v životě to takhle dramaticky neprožíval. Ano. Cítil se jako by stál na pódiu v záři nekonečného množství reflektorů, jak přednáší nějaké drama. Třeba Médeu. I teď mu přebíhal mráz po zádech. Nedokázal si představit, že by zabil své dva milované syny. Přece mu byli tak podobní.

            Vrátil se.

            Je zpět na scéně, jak si stále představoval.

            Zadíval se do otevřeného šuplíku. Všude samé krabičky, ve kterých se nacházela slovní zásoba. Ještě tam čekala ale malá soška. Vzal ji do ruky a přejížděl po ní svými prsty. Věstonická Venuše. Očividně ne originál. Sám se nad tím musel zasmát. Kdysi ji někde viděl a koupil si ji za tři stovky.

            Ani nevěděl, proč ji má schovanou v šuplíku. Všude po pracovně měl různé předměty na poličkách. Disk z Faistu, svou fotku, jak stojí v antické Tróji, dokonce i diplomovou práci a fotku z promoce. Věděl, že mnozí to nemají rádi, ale jemu se to líbilo a měl to tady vystavené. Ve své pracovně, kde stejně chodila maximálně jeho žena uklidit, ale to většinou dělal on sám. Když byli kluci malí, často tady hráli hry, protože to prostředí na ně působilo až myticky. Ale to je hudba minulosti.

            Položil Venuši na stůl. Napadlo ho, že si ji tu chvíli nechá na očích. Mohlo by to být inspirativní. Sice pochází z naprosto jiné země a doby, než se René specializuje, ale na tom nesešlo. Proč by nemohl? Jeho žena také pracuje jako chirurg, ale přehnaně se zajímá o posuny v oblasti psychiatrie.

             Kartička s propiskou mu opět spočinula v rukách a chystal se tam napsat ZAJÍT DO KNIHOVNY PRO ODYSSEUS A ILIAS, protože i takové drobnosti měli své místo v jeho posvátné krabičce. Hodlal obojí přečíst a napsat na to rozbor s názvem Odysseus a Ilias v obrazu dvacátého prvního století.

            Kartičku nadepsal písmenem Z, ale přemýšlel.

Co tahle ZEMŘÍT? Napadlo ho. Nebyl to zase tak špatný nápad. Ano, kluci měli deset a dvanáct let a manželka Judit ho moc milovala, ale na druhou stranu ucítil náhlou vlnu únavy, která ho zasáhla smrtelnou silou. Promnul si oči.

Co teď? Být či nebýt? Toť otázka. Opět se nacházel mimo vody svého oboru, ale na střední mu literatura udělala obecný pohled na umění, takže vlastně vše spadalo pod jeho vody. Škoda, že ho nikdy tolik nezajímala třeba literatura dvacátého století, protože to mají lidi rádi. Jak vzdělané kruhy, tak obyčejní lidé, kteří si chtějí něco přečíst. Milovník historie klidně sáhne po Vojně a míru, i přestože je to bichle.

Ale kdo se zajímá o Homéra? Sapfó? Antické drama by se dalo ještě považovat za nemrtvé. Možná dokonce vzkříšené.

Zemřít. Zemřít. Zemřít.

Ne, to rozhodně ne. Můj čas ještě nenadešel, a ještě dlouho tady budu. Můj život má smysl a baví mě. Moji synové jsou chytří po nás. Jednoho dokonce zajímají spíše humanitní vědy, což jsem rád. I mí studenti si mě váží, sice jich není tolik, ale o to více je to zajímá. Jsem pošetilý! Říkala mi to moje matka i manželka. Na druhou stranu. Když stojíme u srázu, nebojíme se, že spadneme, ale že skočíme. Ne. Já neskočím. Spadnu až přijde čas.

Napsal tedy: ZAJÍT DO KNIHOVNY PRO HOMÉRA. Hned na to vzal další a připsal: ZAJÍT SI DO DVOŘÁKA NA KRÁLE OIDIPA. Oba lístečky vzal a kouskem lepící pásky je nalepil na Venuši. Jeden na její hlavu a druhý na prsa. Krabičku uzavřel a vrátil na své místo.

Na stránkách divadla zjistil, že mají na dnes večer od sedmi dvě volná místa v lóži na Krále Oidipa. Ihned je koupil.

„Lásko, dnes půjdeme do divadla. Mám se zeptat svých rodičů, jestli pohlídají kluky nebo tvých?“ zahulákal na ni dolů.

Gramofon zrovna hrál Fly me to the moon. René Petreček se opřel do křesla a zaposlouchal se do líbezného hlasu Sinatry.