Píšťala vs. mikrofon, aneb Krysař klasika vs. moderna

 

Píšťala vs. mikrofon, aneb Krysař klasika vs. moderna

Slavná novela Krysař, která poprvé vyšla před sto deseti lety, je i přes měnící se módu stále aktuální.

To si nejspíš řekli i tvůrci inscenace divadla Petra Bezruče v Ostravě.

Pro většinu lidi Krysař znamená pouze další dílo, o kterém se někdy učili na střední škole, a možná si ho dokážou i spojit s autorem - Viktorem Dykem. V okamžiku, kdy vstoupíte do divadelního sálu, se váš názor na toto dílo jednou pro vždy změní.

Sál svým uspořádáním připomíná nóbl módní přehlídku. Uprostřed se totiž nachází dlouhá platforma s prohlubní ve tvaru elipsy. Kolem dokola jsou sedadla pro diváky. V místě původního jeviště, které je v pozadí, a většinu hry je mimo dění, leží poházeno několik pytlů s polštáři a dalšími rekvizitami. Kousek od nich vidíme dlouhý žebřík, který nejspíš  symbolizuje horu Koppel.

Váš první dojem je rozpačitý, nevíte, co máte čekat. Poté na scénu vstoupí Sepp Jörgen, skvěle ztvárněný Jáchymem Kučerou a body na hodnocení přidává také odhodlanost a nebojácnost tohoto herce, který většinu představení odehrál nahý.

Kromě něho předvedli skvělý výkon také všichni ostatní herci, a to včetně hlavní postavy Krysaře v podání Mariána Chalányho, který už jen svým vzhledem působil  děsuplně. Jeho šedý hábit a vysoké boty, které ho stavěly do výšky nad ostatní, naháněly husí kůži. A když spustil na píšťalu… , která vlastně nebyla tradiční píšťalou, ale mikrofonem, do kterého pouze foukal. I tak to nahánělo husí kůži. V této inscenaci musí člověk přijmout fakt, že málo je někdy hodně, protože zde se hraje s minimalismem.

Kostýmy se také povedly. Jejich moderní provedení vytvářelo atmosféru  současnosti a aktuálnosti. Jako by se to mohlo odehrávat dnes.

V neposlední řadě si také divák odnese vzpomínku na něco, co ho vtáhlo do děje, a to aktivním zapojením diváků. Nelze zapomenout na okamžik, kdy jsme se všichni museli zvednout a mávat bílými praporky, nebo jsme na samém konci hry byli vyzváni, abychom přišli na jeviště a zhlédli konec odtamtud - tímto aktem si “Bezručáci”  vtipně zařídili ovace vestoje.

Někdo by snad představení mohl vytknout silně redukované dialogy.  Místo nich jsme často slyšeli jen různé fonetické zvuky, blábolení atd. Ale zde by autorka úpravy textu a režisérka v jednom Daniela Špinar mohla namítnout, že se jedná o umělecký záměr, který vychází z toho, že samotná novela je lyrická próza, ve které děj ustupuje do pozadí ve prospěch lyrických prostředků.

Nakonec se jistě najdou lidé, kterým se to i tak líbit nebude, protože inscenace rozhodně nepatří mezi tradiční hry, ale naopak se snaží experimentovat, inovovat. Najdeme  v ní skvělou hru se světly a s minimálním počtem rekvizit, které byste sice běžně našli u  sebe doma, ale o to větší máte pocit jednoduchosti a nepředimenzovanosti.

Přesto si dílo najde i své příznivce ze stejných důvodů, z jakých se jiným nelíbí. Každopádně zde máme nekonvenční hru, kterou by rozhodně měl vidět každý člověk se zájmem o současné divadlo, a jen tak na ni nezapomene.

Osobně hodnotím hru 8,5 bodů z 10.