Hotýlek u železnice

Edward Hopper

            Edward Hopper byl americký malíř, grafik a ilustrátor. Patří k hlavním představitelům realistického směru v americkém malířství. Jeho dílo ztělesňuje svým důrazem na osamocenost, melancholii a izolovanost člověka specifický směr v americkém umění 20. století. Uznání a respekt, který se projevil mnoha oceněními, získalo jeho dílo od poloviny 30. let. 

Zdroj: Wikipedie. 

 Hotýlek u železnice

I.  Paní Oatesová. Železnice. Kotelna.

Moje máma říkávala, než v jednadvacátém zemřela na infarkt myokardu, že každý jednou za život schytá nějaký ten drb. A asi na tom je nějaká pravda.

            V roce 1919 to byla Lorraine Oatesová, které v tomtéž roce na jaře odešel její manžel při pádu z okna. To samo o sobě zní poměrně zvláště, pokud navíc vezmeme v potaz, že její muž Mark Oates byl bohatý člověk, který vydělal na akciích. (Je důležité říci, že žádné události nemají spojitost s Krachem na burze.)

            Soud ji nakonec viny zprostil pro nedostatek důkazů a ona zdědila skoro padesát milionů dolarů.

            Hodně lidí, co ji znalo, a dokonce i blízcí přátele se obrátili zády, protože přes všechno věřili, že to udělala.

            Vše by této teorii ostatně nasvědčovalo, dokud nevěnovala všechny peníze na různé charity a sirotčince, kromě malého obnosu, za který koupila malou vilku hned vedle železnice ve státě New York.

            Tento dvojpodlažní dům s podkrovím, malým pokojem ve věžičce a s terasou byl postaven ve viktoriánském stylu druhého impéria. Jeho obklad svítí krásnou nevybledlou bílou a v létě se paprsky příjemně odrážení od mansardové střechy.

            Za půl roku si tam otevřela skromný hotýlek.

            A já jsem jeden ze zaměstnanců. Pracuju tady již šest let a jsem tady spokojený. V popisu mojí práce je opravovat, co se rozbije. Což se děje poměrně často a já to vždy spravím. Někdy jsou to jednodušší věci, jako je ucpané potrubí nebo vrzající dveře v apartmá.

            Jindy ale jde o složitější práci jako je opravit starý bojler na vodu v kotelně. Tam je moje místo. Hned vedle ve sklepě mám útulný kumbál, kde spím, takže to mám do kotelny pár kroků.

Topím celoročně. I když jsou třicetistupňové horka, musím zatopit, aby se zahřála voda, kterou se večer lidé umyjí. Nebo uvařilo jídlo.

Přes léto je samozřejmě spotřeba uhlí menší než v zimě, protože to musím vytápět celou budovu a dost se u toho nadřu. Ostatně jsem pak černý jako bota, ale nestěžuju si, protože se stejnou ohřátou vodou umyju. Je to takový můj rituál.

Dost mě bolí záda, ale za to spíše může incident před třemi lety, kdy jsem lezl po žebříku, abych natřel parapet, jak jsem to dělal, co dva roky, aby neztrouchnivěly a spadl jsem. Naštěstí jsem si zadá jen narazil a nezlomil si rovnou celý vaz, ale i tak to dodnes cítím. Obzvlášť na jaře, kdy se to stalo a foukal východní vzduch.

Hotel nebyl žádný pětihvězdičkový luxusní resort. Měl pár pokojů, kde se dalo vyspat za levnou cenu. Většinu našich hostů tvořili cestující, kteří vystoupili v nedaleké stanici, přespali a šli zase dál.

Zaměstnanců nás tam bylo se vším všudy tři. Já, Jack Nelscott. Recepční, uklízečka a servírka zároveň Mary Levisová. Možná se Vám to zdá hodně práce na jednu statnou ženu ve středních letech, ale věřte, že nejvíce najednou v hotelu spali čtyři hosté. A nakonec jsme měli kuchaře Joea Fergusona, který vařil skvělý jídla v naší malé restauraci.

Každý večer jsme společně povečeřeli na zadní verandě, kde moc lidé nechodili. V létě se tam jedlo náramně dobře, protože nebe dostalo světle modrou barvu s nádechem růžové.

Náš život se točil kolem dvou časových os.

Zlomovým bodem byl 27. listopad Den díkuvzdání, kdy paní Oatesová (jméno svého manžela nosila až do smrti) přijela na dva týdny do hotelu a pak opět odjela.

Nikdy nepřijela pozdě a vždy odjela přesně za čtrnáct dní, když přijela, naše tříčlenná osádka musela stát v hale a přivítat ji.

Většinu pobytu odpočívala, četla si, procházela se a vychvalovala Fergusonovo jídlo až do nebes.

Jednou za celou dobu jela vlakem do nedalekého městečka si údajně nakoupit, i když nic nepotřebovala, ale nebyl důvod ji nevěřit, protože vždy donesla nákup a odnesla si ho na pokoj. Ona na nás byla milá a měla nás ráda, vždy se rozzářila, když nás spatřila po roce a když odjížděla, byla smutná.

Důvod, proč s námi strávila jen tak málo času, když ji v jejím bytě v Chicagu nic nečekalo, zůstalo pro nás záhadou.

               II.  Peníze. Příjezd. Vlak.

Po té železniční trati jezdilo přes týden pět vlaků a o víkendech a svátcích čtyři.

            Paní Oatesová jezdila pokaždé v jiný čas. Většinou jezdila až k večeru, tím posledním, který jezdíval v 17:30, ale občas přijela dřív, protože se jí údajně stýskalo.

            Roku 1925, ale přijela o den dříve a hned ráno.

            To jsme nikdo nečekali. Znali jsme se jen šest let, ale paní Oatesová nepatřila k lidem, kteří by své zajeté koleje opouštěli. To mi věřte. Jednou nám vyprávěla, že každý večer od svých patnácti si dá po večeři cigaretu a skleničku ginu.

            Ten den foukal silný vítr, což v tu dobu nebyl žádný nezvyk. Dům pod tím náporem občas silně zavrzal, ale z toho jsme si nedělali hlavu.

            Paní Oatesová měla s sebou vždy dvě zavazadla, která bez kompromisu nosila ze dvou kilometrů vzdálené stanice sama a pešky. (Odtud nám zavolala, že ji máme očekávat.).

            Zavčas jsme přispěchali do haly a čekali. Pokoj byl již připraven a Ferguson rychle vytáhl z mrazáku výběrové jídlo, které spěšně uvaří na oběd. Ten den byl v hotelu jen jeden novomanželský pár a měl k večeru v plánu odjet.

            Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila paní Oatesová. Přes její blonďaté vlasy, které ani v šedesáti neztratily původní leskl, měla přehozený saténový šátek a její modré oči skrývaly sluneční brýle se zlatými obroučkami.

            Červené šaty rýsovaly její štíhlou postavu (Za kterou byla vděčná cigaretám. Převážně.) a přes ně měla ještě podzimní kabát.

            „Konečně doma,“ povzdechla si nefalšovaným štěstím a radostí. „Tak jste mi chyběli.“

            Nejdříve potřásla rukou Levis, pak Fergusonovi a nakonec mně.

            Každému řekla nějaký vtipný, neurážlivý ležérní vtípek, který nás rozesmál.

            Ona nás měla vážně ráda. O tom jsem byl přesvědčený. Tehdy mi bylo čtyřicet dva a když dnes, o dvacet pět let později, sedím ve svém křesle u krbu a přemítám nad tím, stojím si za tím dodnes.

            Ona byla dáma. Ne žádná panička z velkoměsta, které v té době byly v módě. Ona se chovala a vypadala jako dáma.

            „Pane Fergusone, omlouvám se, že jsem Vás takhle přepadla. Pokud nemáte nějaké speciální jídlo, spokojím se s čímkoliv.“

            „Jídlo bude, ale asi až kolem jedné.“

            Paní Oatesová přikývla a nesla věci do svého pokoje.

            Ani jsem se nepokoušel se gentlemansky zeptat, jestli nechce pomoct, protože odpovědí by mi bylo razantní „Ne“.

            Když zmizela za rohem, pomyslel jsem si, kde bere tolik peněz. Pokaždé přijela v jiných šatech a jiném účesu. Vše působilo precizně i draze.

            Koneckonců údržba hotelu taky stála peníze. My tři nebyli zadarmo a těch několik málo hostů za rok stěží pokrylo účet za uhlí, které jsem objednával co čtyři měsíce, protože vytápění takové budovy nebylo jen tak.

            Paní Oatesová na nás vždy působila tajemně a každý rok nás něčím překvapila.

III.  Rozhovor.

Paní Oatesová výhradně spala v nejlepším pokoji v hotelu. V balkónovém pokoji, ten se totiž nacházel nad verandou. Na balkóně si většinou rozložila lehátko. Vedle sebe si na stoleček postavila čaj a popelník a četla si celé hodiny nějaký paperback.

            Nyní šlo o Robinsona Crusoa. Vždy přišla s nějakou jinou a žánrově naprosto odlišnou knihou než v loni.

            Třetí den její návštěvy si mě pozvala do pokoje.

            Ten vypadal velmi luxusně. Měl malou předsíň, která ústila v obývací pokoj s pohovkou a křeslem (Na to nešlo vidět, protože stálo za rohem.), kde po večer sedávala, jak nám říkala. Hned naproti byly dveře na balkón. Když byste nešli rovně, ale zahnuli doleva ocitli byste se v ložnici, ze které se dalo lehce dostat do koupelny. Místnosti působily přepychovým dojmem. Jejím parfémem načuchlo všechno čalounění. Připomínalo mi to podzim.

            Barvy byly teplé a příjemné. Když jsem vstoupil, měl jsem chuť sednout si na tu pohovku a zkusit, jak je měkká. (Musela být. O tom jsem nepochyboval.)

            „Pojďte, pane Nelscotte. Nemusíte se ničeho bát. Já nekoušu. Chci se jen na něco zeptat.“

            Došel jsem do obývacího pokoje a ona mi pokynula abych si sednul na sofu.

            Mé přání se splnilo a můj odhad byl milný. Cítil jsem se ještě líp, než jsem čekal.

            „Dobře se na ní sedí. Viďte? Mám jen malou otázku. Jste tady spokojený?“ zeptala se a se zájmem čekala na odpověď.

            „Jistě, paní Oatesová. Mám kde spát. Ferguson vždy dobře navaří a je tady skvělá společnost. Víc si jako muž nemůžu přát.“

            „Jste člověk malých přání.“

            „Spíše splněných ambicí.“

            „A co si myslíte o mně? Staré dámě, která sem přijede jednou za rok na dva týdny. Nebojte. Já vím, že Vám to přijde divné a svým způsobem i je.“

            „Upřímně. Jste velmi hodná. Štědrá, řekl bych. Nikdy jste na nás nezvýšila hlas. Dáváte nám slušné prémie a co se týče té Vaší návštěvnosti, jestli to tak můžu říct. Dlouho jsme nad tím dumali, až jsme o tom přestali uvažovat.“

            „Víte. Kdyby to bylo na mně. Jsem tady neustále. Jenže mám jistý sociální status, který nechci zničit. A i když tady v hotýlku to mám nejraději na světě. Chicago je mi také hodně blízké.“

            „Naprosto Vás chápu, paní Oatesová. Je to zcela Vaše volba,“ odvětil jsem.

            V tu chvíli po mně skočila jako lvice a začala mě vášnivě líbat.

IV.   Paní Oatesová v křesle

Když bylo po všem, hodiny odbývaly osmou večer a venku se již snesla černočerná tma. Jen vítr narážel do okenních tabulí.

            „Víte, pane Nelscotte,“ jakmile jsme skončili, přesunuli jsme se zpět do obývacího pokoje. „Je Vám přes čtyřicet. Byť se to nezdá. Většinu života máte stále před sebou. Ja už ne. Manžel mi zemřel. Děti vyrostly a roztáhly křídla. Jsem sama. A jediná věc, která mi skutečně nedovoluje se na tohle místo nastěhovat je nostalgie, protože té bych naprosto propadla, protože jako malá jsem v takovémto domě bydlela a na mě by se hrnuly další a další vzpomínky a já bych se zbláznila.“

            Nevěděl jsem, co říct, tak jsem mlčel.

            „Omlouvám se, za to, co se stalo, ale pekelně jsem po tom toužila. I když… Kdyby se Vám to příčilo, nedovolil byste to,“ usmála se. „Garantuji Vám, že se to nebude opakovat a, prosím, držte to v diskrétnosti, i když to bude asi všem jasné. Moc se ještě jednou omlouvám. Promítne se to na Vašem platu. O to se nebojte.“

            „Nechci víc peněž, než si zasloužím,“ řekl jsem.

            „Jak si přejete. Nebudu Vás do ničeho nutit.“

            Pak se zvedla ze svého petrolejově modrého křesla a šla směrem k východu. Přes sebe měla lehké saténové kimono.

            „Dnes spěte zde. Já si zajdu do jiného pokoje. Zasloužíte si odpočinek.“

            V rohu místnosti se na mě ještě jednou otočila a pronesla: „Nezapomeňte. Nostalgie je dobrá emoce. Jedna z nejlepších, jaké člověk může zažít. Ale někdy nás umí hezky sklíčit.“

            Ještě se mi naklonila k uchu a něco zašeptala.

Zvedla se.

Mrkla na mě a odešla.

            Celou dobu působila melancholicky a plačtivě. Vyzařovala z ní prázdnota. Slyšel jsem, že někteří to tak po sexu mají.

            Povzdechl jsem si a usnul.

            Další dny nedala na sobě Lorraine Oatesová vůbec nic znát.

            Vlastně až do své smrti o čtyři roky později, kdy jsem ji našel ve vaně v balkónovém pokoji mrtvou.

            Usmívala se a v ruce ji dřímal papírek, na kterém stálo.

            Žijte, protože to je to jediné, co nám zbývá. P.S.: Hotel jsem v závěti odkázala Vám třem. Vím, že se o něj postaráte.

            To se Lorraine Oatesové podobalo.