Městečko Bradbury

Městečko Bradbury

Jaro se konečně po zdlouhavé době ukázalo. To znamenalo mnoho krásných vůní z rozkvetlých stromů a zpívající ptáčky, kteří hráli své symfonie uhoněným a upracovaným včelám. Veverka pobíhala sem a tam a nevěděla, co dříve.

Ani Magda netušila, jak si počít. Spokojeně si hověla ve svém křesle a četla si Marťanskou kroniku.

Chtěla si číst jen půlhodiny, jenže dnes se udělalo tak krásně. Před ní se skvěl krásně kvetoucí hloh a ona z něj byla naprosto unešená. Teploměr ukazoval devatenáct stupňů celsia a slunce ji hřálo do tváře. Měla v plánu přečíst alespoň ještě jednu povídku, a to i za daň alergických reakcí na pyl. Byla sice půlka dubna, ale stromy se doslova obsypaly květy, které ve větších poryvech větru létaly pryč.

Na chvíli přestala číst, protože se opět musela pokochat zahradou.

Pár metrů od ní jezdila nezvučná robotická sekačka po rovnoběžkách z jednoho konce na druhý.

Dál. V oblasti, kde měla Magda ovocné stromy, stál na štaflích robot a zastřihával strom.

Ta jabloň to skutečně potřebuje, loni se málem pod náporem plodů zlomila, napadlo Magdu.

Teplé ruce slunce jí objímaly a osvětlovaly jako nějakou egyptskou bohyni. Slabý větřík čechral její blonďaté vlasy (v práci měla drdol, ale teď si ho rozpustila). Její uši hladilo milé šumění vody ze sousedovy fontány.

Opět sklopila zrak ke své knize, aby se jí otevřelo to okno a vtáhlo ji do děje.

Dalších dvacet minut nevnímala okolní dění, dokud přirozené zvuky přírody nezničil něčí hlas.

„Ahoj zlato,“ řekl její muž.

„Ahoj, zrovna si mě úplně vytrhl z příběhu,“ zalitovala.

„To mě mrzí. Ale dost jsem se na tebe těšil. Představ si, že dnes jsme opět zvýšili účinnost jádra o půl procenta. Od Oppenheimera jsme o deset procent dál! Neskutečné.“

Magdin výraz jasně ukazoval, že neví, o čem mluví.

„No živí nás to. Podívej se na to kolem,“ rozmáchl rukama. „Tento dům a zahradu máme díky nim. Toto prominentní městečko plné vědců je úžasné. Jsme na jednom místě. Všichni spolu sdílíme své vědomosti. A nezapomínejme, že jsme v náročné době. Zatracená Evropa. Říkám ti, ještě, že jsme z ní emigrovali sem.“

„A nemyslíš, že jakákoliv existence jaderných zbraní už jen z podstaty zabraňuje jejímu použití?“

„Ty tomu nerozumíš,“ ukončil.

Takhle končila většina jejich debat. Magda by se i hádala, ale když slunce tak krásně hřálo a co teprve ti ptáčci! Přála si, aby odešel. Ne, že by ho neměla ráda, ale jarní samota je jarní samota.

„Mimochodem. Dnes v devět je test, jestli chceš jít se mnou, řekni. Jako vedoucí oddělení tam být musím.“

„Radši zůstanu doma.“

Muž odešel a ona chtěla znovu otevřít to okno, ale nešlo to.

Pozorovala robozahradníka, jak vykonává svou monotónní podřadnou práci okolo rozkvetlé třešně.

Připadalo jí, že tam je celou věčnost. Jako ona v křesle. Sušenky, které měla na stolečku vedle ní, nezbyla už dávno žádná a kávu také vypila. Přemýšlela, že půjde dovnitř, ale věděla, že zítra bude sychravo a zimně, takže se rozhodla, že ještě půlhodinka venku ji neuškodí.

Setrvávala naprosto stoicky. Jen v hlavě jí vířily myšlenky jako vlaky na nádraží. Míjely jedna za druhou. Střetávaly se, prolínaly se, a dokonce i spojovaly v syntézy dedukcí.

Proč by někdo vůbec vytvořil takovou zbraň? ptala se sama sebe. Otázky ji nevadily, když znala odpovědi. To nikdo neviděl, že se dějí špatné věci? Jestli to odpálí nějaká strana. Jedno která. Druhá zareaguje stejnou silou a nastane definitivní konec. A můj muž to nechápe. Jak ho vůbec můžu milovat? Ostatně, když jsem si ho brala, nebyl takový. Nejdříve začal dělat jen podřadnou práci fyzika, a nakonec do toho spadl. Ať si všichni strčí tento barák i se zahradou někam!

Z toho všeho ji nějak přemohla únava a na chvíli zavřela oči.

● ● ●

Uslyšela vzdálený hlas, který říkal, že už jde. Ale kam a kdo? Netušila.

● ● ●

Bez boje podlehla dalšímu spánku.

Pomalu rozevřela víčka a nikde nikdo nebyl. Slunce zašlo spát a tma pohltila svět. Ptáci se schovali a robovysavač taky.

Vše halila petrolejová čerň. Magda si připadala jako kdyby spala věčnost. Úplná Šípková Růženka.

„Haló, je tu někdo,“ volala. Náhle ji došlo, že ten hlas byl její milý, který oznamoval, že odchází.

Došel k ní husím krokem robot situovaný jako servírka ve fast foodu šedesátých let dvacátého století.

„Má paní, Váš manžel odešel před necelou hodinou. Je 20:50.“

Takže do testu zbývalo deset minut.

Nechtěla tady sedět už ani sekundu, ale i když byla pacifistka, ty záblesky rudé se jí líbily, takže se rozhodla, že chvíli ještě setrvá.

„Každopádně, když už jste tady, mohla byste mi, prosím, přečíst noviny,“ požádala Magda.

„Ovšem,“ souhlasila bez rozmyšlení naprogramovaná robotka.

„Stačí nadpisy. Když tak si poprosím o víc.“

„MINISTERŠTÍ PŘEDSEDOVÉ KONMERIKY A KONREPY SE NEPOHODLI; STÁLE BLÍŽE JADERNÉ VÁLCE; BUDE TO ZNAMENAT KONEC? DR. IGNÁC KUBEŠ VYVINUL NOVOU BIOLOGICKOU ZBRAŇ. “

„Stop. Chci slyšet to o mém muži.“

„‚Dr. Ignác Kubeš změnil jadernou zbraň na biologickou. Jak? To je zatím státním tajemstvím. Již nyní víme, že by to mohlo zajistit konečný mír. K prvnímu testu dojde dne 21. 4. nedaleko městečka Bradbury …‘“

Magdu zamrazilo. To bylo dnes a tady.  Ne ve vedlejším testovacím městečku, ale přímo tady.

„Kolik je, dohajzlu?“ zařvala.

„Za dvě minuty devět, má paní.“

Magda vyskočila a vyběhla z křesla, ve kterém seděla několik hodin.

Její cíl byl jasný. Protiatomový kryt pod jejich jednopodlažním bungalovem.

Do konce nedoběhla. Za ruku ji chytila jejich robotická hospodyně a Magdě došlo, že je konec.

„Nemohu Vás pustit. Je mi líto. Rozkaz Vašeho muže,“ řekla robotka rozhodně.

V dáli se rozšlehl paprsek, který zaplavil obzor.

Stále bylo ticho, ale za okamžik jí projela vlna tlaku.

Světlo se řítilo jako nezastavitelné tsunami.

Beznadějný výraz Magdy mluvil za vše.

Došlo to až k ní.

Vlna energie proměnila veškeré budovy, cesty, kameny na pouhý prach. Vše strhla vřava tepla, které popsal Einstein a vynalezl Oppenheimer.

Vše zmizelo v temnotě až na vše organické včetně Magdy.

Stála naprosto v pořádku.

Vše okolo ní se vypařilo jako pára nad hrncem. Jen ona tu stále byla. Společnost ji dělalo velké Nic. Všude jen bílo.

Vzdálená černá tečka, které si zprvu nevšimla se pomalu zvětšovala.

Nakonec se pohybovala stále rychleji a rychleji.

Magda se opět lekla a nevěděla, jestli má stát, nebo utíkat. Vlastně netušila vůbec, kde je, zda je stále naživu. Prostě nic.

Silueta nabyla takové velikosti, že bylo jasné, že jde o muže.

Natáhl ruku a rozevřel dlaň.

Magdou probila taková síla, že jí to odhodilo dva metry daleko, když se trochu vzpamatovala, zjistila, že na mnoha místech ji teče krev a oblečení to z ní strhlo.

Magda se dala na zbytečný útěk.

Muž ji dohonil a chytil za ruku, kterou ji následně urval a odhodil. Magdě to působilo pekelnou bolest a zasténala.

Ležela na zemi, naprosto vyčerpaná a bez kapky síly.

Muž (nahý s vypracovanými svaly a kůží bílou jako mléko) si vedle ní klekl, sklonil se k jejímu uchu a zašeptal: „Věříš? Protože bys měla. Tohle je totiž peklo, kde zemřeš, až budu já chtít. Ale do té doby ti způsobím pekelnou bolest a strávíme tady spolu hodně, ale opravdu hodně času.“

Magdě došlo, že tato biologická zbraň skutečně změní svět.