Výbuch sopky St. Helens

 Zdravím, další povídka, která tedy vznikla opět, jako předchozí ve škole. 

        „Zdraví vás reportér John, právě teď můžete s naší helikoptéry vidět novou podobu sopky Saint Helens ve státě Washington. Už jistě víme, že sopka sebou vzala minimálně 57 lidí, toto číslo není ovšem určitě konečné. To je zatím milí diváci vše, my se pokusíme naspřádat co nejvíce informací.“

O 3 měsíce dříve

 1. března

1. den

         Z vysílačky začal někdo mluvit. „Á, ano, to jsi ty. Ten novej. Moje jméno je Emma, jsem vedoucí protipožární hlídky. Vítej ve strážní věži Osamělý kluk. Jsi tam?“

„Ou. Ano, jsem tu, moje jméno je Lucas.“

„Teď spolu budeme asi hodně komunikovat. Nechám tě se tu zabydlet a nezapomeň si přečíst příručku. Zatím se měj, Lucasi.“

„Ty taky, Emmo.“

Na první pohled ta obyčejná věž pěkně doplnila tu dechberoucí scenérii. Na vrcholu konstrukce krásně seděla ubikace s ochozem. Uvnitř se nacházel stůl s vysílačkou a psacím strojem. V rohu na ulehnutí čekala postel. Nakonec tam vecpali i takovou malou kuchyň s umyvadlem a kotlem na dřevo. Po zabydlení už to naštěstí nebyla ta obyčejná strážní věž, jako když jsem tam přišel. Prázdné poličky rychle vyplnily knížky. Na kuchyňské lince ležel souhr pravidel protipožární hlídky. Dnes mu už bohužel nestačili síly na to je přečíst, tak do nich jenom letmo nahlédl.

          Po setmění vešel na ochoz a sedl si na rozkládací židli. Pozoroval nebe, ale co jeho pohled nejvíce upoutalo, byla ta nádherná hora Saint Helens. Je na míle nepřehlédnutelná.

 2. března

2. den

     Crrrrr, crrrrr, crrrrr!

„Haló, je tam někdo?“ řekla Emma.

„Ou, ano, tady je Lucas.“

„Přeji ti dobré ráno, Lucasi. Potřebovala bych od tebe, abys zašel na západ od tvojí věže. Je tam nějaký problém.“

„ Jaký problém?“ zeptal se.

„Hoří tam oheň. A je v tvém teritoriu.“

„Počkej, to je v naší iniciativě?“ položil další otázku.

„Jasně, že je. Zvládneš to?“

„Jo. Za chvíli tam budu.“ Hovor skončil.

 

„Haló, je tu někdo?“

Vtom něco proběhlo a zašumělo ve křoví.

„Prosím, vylezte, zakládáte oheň na nepovoleném prostranství.“

Lucas vzal kbelík s vodou a uhasil plamen. Ještě jej prostotu pořádně ušlapal a vydal se zpět do svojí boudy na nohou.

 

„Přeji pěkný večer, Lucasi,“ řekla příjemným hlasem Emma.

„Děkuji, já tobě taky. První mise proběhla úspěšně. Oheň jsem uhasil a vrátil se zpět do věže.“

To jsem ráda, že jsi to zvládl, teď už tě nebudu rušit. Užívej si ticho.“

Večer jako ten předtím. Jen tak tiše seděl na ochozu a pozoroval přírodu. Jediné světlo na míle daleko bylo malé světýlko z věže, kde bydlí Emma. Napadlo jej, že by jí mohl zavolat a popovídat si sní. „Přeji ti dobrý večer, Emmo. Jsi tam?“

„Jo, jsem tady. Teď se právě dívám na tvoji věž.“

„To je ale náhoda, já také tiše pozoruji tvoje sídlo.“

„No, sídlo bych tomu zrovna neříkala.“

„Tak co, Lucasi, jak se ti tady líbí? Je to tu krásné, ta příroda je neuvěřitelná!“

Vtom se ozvalo dlouhé zívnutí. „A ta hora je na té celé přírodě nejkrásnější. Už půjdu spát. Nevadí ti to, Emmo?“

„Ne, dobrou, Lucasi.“

 5. března

5. den

 

„Dobré ráno, Lucasi.“

„Dobré, Emmo.“

„Potřebovala bych, abys zkontroloval jedno místo severně od věže. Někdo tam hlásí požár a já to potřebuji potvrdit.“

„Jo, jdu tam.“

Vydal se přes malou lesní stezku. Nebyla ničím odlišná od těch ostatních. Obyčejná prašná kamenitá cestička, na které si snadno zlámeš nohy.

„Už jsem tady, Emmo, ale žádný oheň tady není.“

„A nespletl sis to?“

„Myslím, že ne zcela to…“

„Lucasi? Jsi tam? Odpověz mi!“ strachovala se o něj.

„Ehhh, nějaký debil mě praštil kamenem,“ odpověděl po chvíli.

„Co? Jdi okamžitě do věže, Lucasi. A neohlížej se. Zavolám do střediska parku. Možná za tebou přijdou se na něco zeptat, ohledně toho co se právě stalo.“

 

15. března

15. den

 

„Lucasi? Z blízké stanice mi přišla zpráva o zvýšené seizmické aktivitě. Máme dnes dbát zvýšené opatrnosti,“ sdělila jemně vystrašeným hlasem Emma.

 

 9. dubna

40. den

 

„Ahoj Lucasi, dnes za tebou nejspíše přijde někdo, kdo ti donese jídlo. Ale opravdu nevím, kdo to bude. Už musím jít.“

 

O pár hodin později.

 

„Haló, je tu někdo?“

Rychlá chůze po schodech.

„Dobrý den, vy jste tu jistě s těmi zásobami.“

„Ano, to jsem. Jmenuji se Melanie.“

„Já Lucas.“

„Tak Lucasi, mám tady pro tebe bednu zásob. Tady ji máš. Snad se uvidíme zase za měsíc a něco.“ V té bědně nebyly žádné zajímavé potraviny, jenom samé plechovky s fazolemi a občas i nějaká větší dobrota, jako třeba slanina.

Ve chvíli, kdy Lucas otevřel dveře do věže, spustila se obrovská seizmická aktivita. Neudržel se a pustil bednu na zem. Potom ho to strhlo taky. Nemohl se ani zvednout. Všechny věci padaly na zem, když vtom mu na nohu spadl obrovský a těžký psací stroj a on zařval bolestí.

 

 30. duben

61. den

 

„Lucasi, zřídila jsem ti propustku. Poslední měsíc se seizmická aktivita tak zvýšila, že tu začíná být nebezpečno. Guvernér zakázal vstup do vyznačené oblasti. Jak jsem říkala, zřídila jsem propustky, ale buď vždy připraven na evakuaci. Ta sopka vypadá, že brzo vybuchne. Kromě nás dvou už tady asi opravdu nikdo není.“

 

 7. května

68. den

 

„Lucasi, mám špatnou zprávu. S tou sopkou to není moc dobré. A 22. května máme příkaz k evakuaci i my. Tak už si začni pomalu balit, už budeme muset brzy jet.“

„O.K., Emmo, ale asi je to rozumná věc. Tady u mé věže to začíná být opravdu nebezpečné.“

 

 15. květen

76. den

 

„Lucasi, je konec, už nic nezmůžeme. Proboha, řítí se to přímo na mě!“ Píííííííííp.

 

Věděl jsem, že je konec, takže jsem se ani nesnažil utéct. Sedl jsem si na židli. Vtom se na mě vyvalil milionový dým.