Výbuch sopky St. Helens
Zdravím, další povídka, která tedy vznikla opět, jako předchozí ve škole.
„Zdraví vás reportér John, právě teď můžete s naší helikoptéry vidět novou podobu sopky Saint Helens ve státě Washington. Už jistě víme, že sopka sebou vzala minimálně 57 lidí, toto číslo není ovšem určitě konečné. To je zatím milí diváci vše, my se pokusíme naspřádat co nejvíce informací.“
O 3 měsíce dříve
1. den
„Ou.
Ano, jsem tu, moje jméno je Lucas.“
„Teď
spolu budeme asi hodně komunikovat. Nechám tě se tu zabydlet a nezapomeň si
přečíst příručku. Zatím se měj, Lucasi.“
„Ty
taky, Emmo.“
Na
první pohled ta obyčejná věž pěkně doplnila tu dechberoucí scenérii. Na vrcholu
konstrukce krásně seděla ubikace s ochozem. Uvnitř se nacházel stůl s
vysílačkou a psacím strojem. V rohu na ulehnutí čekala postel. Nakonec tam
vecpali i takovou malou kuchyň s umyvadlem a kotlem na dřevo. Po zabydlení už
to naštěstí nebyla ta obyčejná strážní věž, jako když jsem tam přišel. Prázdné
poličky rychle vyplnily knížky. Na kuchyňské lince ležel souhr pravidel
protipožární hlídky. Dnes mu už bohužel nestačili síly na to je přečíst, tak do
nich jenom letmo nahlédl.
2. den
„Haló,
je tam někdo?“ řekla Emma.
„Ou,
ano, tady je Lucas.“
„Přeji
ti dobré ráno, Lucasi. Potřebovala bych od tebe, abys zašel na západ od tvojí
věže. Je tam nějaký problém.“
„
Jaký problém?“ zeptal se.
„Hoří
tam oheň. A je v tvém teritoriu.“
„Počkej,
to je v naší iniciativě?“ položil další otázku.
„Jasně,
že je. Zvládneš to?“
„Jo.
Za chvíli tam budu.“ Hovor skončil.
„Haló,
je tu někdo?“
Vtom
něco proběhlo a zašumělo ve křoví.
„Prosím,
vylezte, zakládáte oheň na nepovoleném prostranství.“
Lucas
vzal kbelík s vodou a uhasil plamen. Ještě jej prostotu pořádně ušlapal a vydal
se zpět do svojí boudy na nohou.
„Přeji
pěkný večer, Lucasi,“ řekla příjemným hlasem Emma.
„Děkuji,
já tobě taky. První mise proběhla úspěšně. Oheň jsem uhasil a vrátil se zpět do
věže.“
To
jsem ráda, že jsi to zvládl, teď už tě nebudu rušit. Užívej si ticho.“
Večer
jako ten předtím. Jen tak tiše seděl na ochozu a pozoroval přírodu. Jediné
světlo na míle daleko bylo malé světýlko z věže, kde bydlí Emma. Napadlo
jej, že by jí mohl zavolat a popovídat si sní. „Přeji ti dobrý večer, Emmo. Jsi
tam?“
„Jo,
jsem tady. Teď se právě dívám na tvoji věž.“
„To
je ale náhoda, já také tiše pozoruji tvoje sídlo.“
„No,
sídlo bych tomu zrovna neříkala.“
„Tak
co, Lucasi, jak se ti tady líbí? Je to tu krásné, ta příroda je neuvěřitelná!“
Vtom
se ozvalo dlouhé zívnutí. „A ta hora je na té celé přírodě nejkrásnější. Už
půjdu spát. Nevadí ti to, Emmo?“
„Ne,
dobrou, Lucasi.“
5. den
„Dobré
ráno, Lucasi.“
„Dobré,
Emmo.“
„Potřebovala
bych, abys zkontroloval jedno místo severně od věže. Někdo tam hlásí požár a já
to potřebuji potvrdit.“
„Jo,
jdu tam.“
Vydal
se přes malou lesní stezku. Nebyla ničím odlišná od těch ostatních. Obyčejná
prašná kamenitá cestička, na které si snadno zlámeš nohy.
„Už
jsem tady, Emmo, ale žádný oheň tady není.“
„A
nespletl sis to?“
„Myslím,
že ne zcela to…“
„Lucasi?
Jsi tam? Odpověz mi!“ strachovala se o něj.
„Ehhh,
nějaký debil mě praštil kamenem,“ odpověděl po chvíli.
„Co?
Jdi okamžitě do věže, Lucasi. A neohlížej se. Zavolám do střediska parku. Možná
za tebou přijdou se na něco zeptat, ohledně toho co se právě stalo.“
15. března
15.
den
„Lucasi?
Z blízké stanice mi přišla zpráva o zvýšené seizmické aktivitě. Máme dnes dbát
zvýšené opatrnosti,“ sdělila jemně vystrašeným hlasem Emma.
40.
den
„Ahoj
Lucasi, dnes za tebou nejspíše přijde někdo, kdo ti donese jídlo. Ale opravdu
nevím, kdo to bude. Už musím jít.“
O
pár hodin později.
„Haló,
je tu někdo?“
Rychlá
chůze po schodech.
„Dobrý
den, vy jste tu jistě s těmi zásobami.“
„Ano,
to jsem. Jmenuji se Melanie.“
„Já
Lucas.“
„Tak
Lucasi, mám tady pro tebe bednu zásob. Tady ji máš. Snad se uvidíme zase za
měsíc a něco.“ V té bědně nebyly žádné zajímavé potraviny, jenom samé
plechovky s fazolemi a občas i nějaká větší dobrota, jako třeba slanina.
Ve
chvíli, kdy Lucas otevřel dveře do věže, spustila se obrovská seizmická
aktivita. Neudržel se a pustil bednu na zem. Potom ho to strhlo taky. Nemohl se
ani zvednout. Všechny věci padaly na zem, když vtom mu na nohu spadl obrovský a
těžký psací stroj a on zařval bolestí.
61.
den
„Lucasi,
zřídila jsem ti propustku. Poslední měsíc se seizmická aktivita tak zvýšila, že
tu začíná být nebezpečno. Guvernér zakázal vstup do vyznačené oblasti. Jak jsem
říkala, zřídila jsem propustky, ale buď vždy připraven na evakuaci. Ta sopka
vypadá, že brzo vybuchne. Kromě nás dvou už tady asi opravdu nikdo není.“
68.
den
„Lucasi,
mám špatnou zprávu. S tou sopkou to není moc dobré. A 22. května máme příkaz k
evakuaci i my. Tak už si začni pomalu balit, už budeme muset brzy jet.“
„O.K.,
Emmo, ale asi je to rozumná věc. Tady u mé věže to začíná být opravdu
nebezpečné.“
76.
den
„Lucasi,
je konec, už nic nezmůžeme. Proboha, řítí se to přímo na mě!“ Píííííííííp.
Věděl
jsem, že je konec, takže jsem se ani nesnažil utéct. Sedl jsem si na židli.
Vtom se na mě vyvalil milionový dým.
Komentáře
Okomentovat